Články | Muzar - tvůj nový komunitní hudební bazar

Rozhovor s The Atavists o gearu na nové desce

main-image

Královéhradecká kapela The Atavists patří momentálně k nejvýraznějším kytarovkám na české klubové scéně. Fuzzové riffy se proplétají s ujetými melodiemi starých německých synťáků, vše balancuje někde mezi hutným stonerem, surfem, postmoderní poklonou klasickému rocku 60./70. let a takovým tím pop rockem, který byste si klidně dokázali představit v mainstream rádiu. Protože kluky dobře znám, a tedy jsem věděl, jakých čuňáren se ve studiu běžně dopouští, rozhodl jsem se vyzpovídat jejich frontmana Adama Krofiana, jednoho z největších gear maniaků, jakého jsem kdy poznal, o gearu na jejich nové desce Lo-Fi life, která vyšla začátkem března.
 
 
Producent Amák ve svém studiu

Adame, vaši druhou desku Lo-Fi Life jste se rozhodli natočit ve studiu Golden Hive u producenta Amáka. Proč právě tam?

Vždycky se mi líbilo, co Amák dělá a vlastně jsem z jeho portfolia neslyšel ani jednu spatně znějící nahrávku. Vybírali jsme mezi několika místy, kde jsme chtěli desku natočit, když se nám ale ozval Amák, řekli jsme si, že to minimálně zkusíme. Po prvním zkušebním náběru základu na Wrong nám bylo jasný, že tam uděláme celé album – už v surovém náběru byl ten zvuk úplně boží, a navíc se nám hrozně líbil Amákův přístup. To, co ve finále zůstalo na desce, je mimochodem ten první zkušební náběr.

 
Vaše muzika vždycky hodně stála na experimentech se zvukem. Bylo od začátku vaším záměrem, že to
Hlavní synťáky The Atavists

celé postavíte na východoněmeckých synťácích? Nebo to přišlo až později?

Úplně prapůvodně ty klávesy nebyly z NDR, nýbrž z Itálie – na první desce hodně hraje prehistorický combo organ Crumar T1, který jsme ale časem kvůli jeho vysoké poruchovosti nahradili právě Vermonami a Weltmeisterem z NDR. Nicméně je pravda, že o zvuku kláves jsme měli jasno hned od začátku, v podstatě porad jedeme podle modelu, který jsme si vytkli hned na začátku.

 

Přejděme ke gearu: Ty jsi kytarista, kterému rukama prošla už celá řada kytar od těch nejdivnějších šlupek z popelnice po vintage fendery. Na jaké kytary jsi nejvíc nahrával a proč? Zůstaly některé kytary ve studiu naopak na ocet?

V podstatě jsem nahrával na všechny kytary ze své stáje, úplně nejvíc jsem hrál na dvě kytary – Fender Jazzmaster z roku 1972 a Ampeg Dan Armstrong. Jazzmaster je slyšet primárně na písničkách ve standardním a drop D ladění, Ampeg je pak na těch podladěnějších.  Tu a tam jsem ale vrstvu nebo vyhrávku přitočil na kytaru, která mela záměrně odlišnou barvu než tyhle dvě kytary – hodně jsem toho vrstvil na Jolanu Diskant z roku 1960, kterou jsem do studia původně přinesl hlavně kvůli natáčení zpětné vazby, ale nakonec se ukázalo, že ten

Hlavní studiový arzenál
surový a divný zvuk se dobře pojí právě s tím Jazzmasterem. Něco je i na můj překopaný Fender Mustang z roku 65 (Changes) a na sólo ve Wrong jsem použil Godin Radiator. Oproti živému hraní jsem moc nepoužíval Gibson Flying V, vlastně je na něj nahraný jen celý Stranger a část kytar v Beat My Heart Out, tam je to jen kvůli tomu, že mi uprostřed druhého refrénu na Ampegu praskla struna a ja nechtěl ztrácet čas s výměnou :) Oproti první desce jsem mnohem míň používal Stratocastery, na Strat je nahraný jen Florida Man a sólo ve Waiting For You.
 
Co aparáty? Na co všechno jste točili? 
 
Skoro všechno je natočené pres moje letité kombo Mesa/Boogie Mark I z konce sedmdesátých let a prehistorické kombo Hohner Orgaphon MH25. Na tu Mesu hraju od svých 16 let, je to hrozně specifický aparát, vlastně spíš víc hot-rodded Fender než klasická Mesa, ale nedám na něj dopustit – dokonce uvažuji, že bych časem koupil ještě jeden kus. Hohner je zase zajímavý tím, že to vůbec není kytarový aparát. Má to tranzistorový preamp, lampový konec a nějaký širokopásmový AlNiCo reprák – díky tomu strašně divně zkresluje. Sám o sobě zní úplně šíleně, ale s tou Mesou se pojí dohromady úplně perfektně. Samozřejmě se to ale neobešlo bez problémů, vzhledem k tomu, že ten Hohner je někdy z konce 60. let a ve studiu běžel porad na plno, párkrát se z něj zakouřilo a museli jsme ho porad hlídat, jestli s ním něco není. Občas v něm začalo něco bzučet nebo rachtat, je to dobře slyšet třeba na začátku Wrong, takové praskaní v kytaře – nám se to ale tak líbilo, že jsme to na finální nahrávce nechali.
 
Adamův dustboard

Zvuk těch kytar je často dost zprasený. Prozradíš, jaké krabičky hrály prim?
 

Používal jsem svůj live pedalboard, primární zkresleni se bralo často z kombinace několika krabiček – většinou to byl Scuzz od KHDK, Jimi Hendrix Fuzz Face s ekvalizérem v sérii a MXR Micro Amp. Na některý party jsem ty zkreslovací krabičky mel zapnuté i všechny najednou, do toho vlastně zkreslovaly neustále oba zesilovače, přes které jsem hrál, a párkrát jsme ty kytary napálili ještě postprodukčně. Zkresleni není nikdy dost. Veškeré modulační efekty, delaye a synťáky jsem hrál pres Line6 M13. Třeba většina synth ploch v One Of My Kind je právě na kytaru pres Line6.

 
Na jaký nejdivnější vykroucený zvuk na desce jsi nejvíc pyšný?
 
Zmiňovaná mezihra v One Of My Kind. Zatímco klávesový part byl původně zamýšlen jako odkaz na Konvergencie od Collegia Musica, s kytarovými plochami jsem se dost vyřádil – část jich vznikla už při nabíraní živých základů s bicíma, nicméně většinu jsem udělal tak, že jsem s kytarou vkleče házel po podlaze režie. Někde to máme i na našem Facebooku jako video z natáčení. ( https://www.facebook.com/Krizek/videos/10210915119936106/ )

Možná ne každý ví, že přestože naživo hraje basové linky Martin Křížek na klasický Fender Precision, ve studiu točíte většinu basových linek na různé obskurní synťáky. Jak tenhle nápad vznikl? Hrají synťáky líp než Fender s Ampeg?
 
Synth basa je na desce účelně – na první desce vlastně není baskytara vůbec, tady jsme ji použili už tak v 30 % nahrávky. Ono jde o to, ze klasickou baskytaru používá každá kytarová kapela. Tím, že používám místo baskytary analogový synth, se ten zvuk posouvá trochu jinam. Není to ale změna, které by si každý na první poslech všimnul, nicméně kdybych udělal AB test, tak je to slyšet dost jasně. Původně jsme používali na basové linky zmiňovaný Crumar T1, nicméně protože se těsně před natáčením basy do většiny písni opět pokazil, došla mi trpělivost a rychle jsem si na natáčení basy vypůjčil od mého kamaráda Lukáše Chromka Minimoog Voyager. Napřed jsem z toho byl vyděšený, jelikož těch moznosti je oproti křápům, na které jsme zvyklí, nepřeberné množství, ale asi během hodiny jsem nakroutil skoro totožný zvuk jako na tom Crumaru.
 
Přejděme k těm synťákovým lead linkám na desce. Myslím si správně, že to jsou všechno nějaké vintage evropské křápy? Na co se točilo nejvíc?
 
Takový ten klasicky lead synth zvuk, co je slyšet, je bud Korg MS-10 nebo již zmiňovaná kytara pres Line6 M13, oboje do kytarových aparátů. Jinak jsme většinu natočili na Weltmeister TO200/5, přičemž při nahrávaní sóla do Florida Man se nám podařilo odpravit oba kusy, kterými disponujeme :) naštěstí jsme už měli v tu chvíli skoro všechno hotové. V Changes jsem naschvál nepoužil Weltmeister, ale Farfisu VIP 210, protože na hodně podobný model jsem natáčel demo a ten specifický Farfisa zvuk mi tam pak chyběl.
 
Brali jste to linkou?
 
Klávesové nástroje hrajeme zásadně přes kytarové aparáty, Všechno jsme nabírali pres 1x12 openback bednu s Celestion AlNiCo Gold a jako zesilovač jsme používali buď vintage hlavu Roost, nebo Randall RM100 s moduly od Salvation Mods.
 
Kytarové zátiší v Golden Hive

Amáka jste si pochvalovali, že je všemu otevřený. Můžeš vypíchnout pár opravdu netypických studiových fíglů, kterých jste se při nahrávání Lo-Fi Life dopustili?
 

Amák je naprosto boží. Nikdy jsem nezažil tak příjemný natáčení, jako právě s ním v Golden Hive. Hodně mě bavilo, když jsme reampovali bubny ve Florida Man pres mikrofonicky snímače zmiňované kytary Jolana Diskant. Pak taky ta výše zmíněná performance s kytarou na podlaze …  Třeba rytmiku do songu Lo-Fi Life jsme natáčeli z analogových samohrajek Casio MT pres páskové echo Echolette do přehuleného preampu API. Tuhle performance si pamatuju dobře, protože jsem musel celou stopáž písně držet tlačítka DISCO a BRIDGE na tom Casiu. V Beat My Heart Out jsem zase chtěl do druhé sloky kastaněty, aby to ještě víc evokovalo Phila Spectora, jenže jsme nesehnali ani kastaněty, ani nikoho kdo by na ne dokázal nějak smysluplně hrát – vzali jsme proto nějaký dvě rozbitý rolničky a házeli s nimi o zem. Po nějaké té digitální manipulaci to nakonec zni docela přesvědčivě.

 
Debut The Atavists s názvem Bad Times jste ještě nahrávali ve zkušebně, kdy bicí byly naklikané v počítači. Na všechno jste tenkrát měli tolik času, kolik jste potřebovali. Kdybys to měl zpětně srovnat, vyhovuje ti víc ten klid a volnost DIY přístupu, nebo právě ten časový bič, když víš, že každý požadavek na změnu mixu a každá snaha něco ve studiu přearanžovat se okamžitě negativně projeví na výsledném účtu za desku?
 
Ja ten bič naopak oceňuju, debut jsme totiž nahrávali celkem natřikrát a už bych to takhle nikdy nechtěl dělat. Ta přemíra času byla vykoupena tím, že se furt něco sypalo – u Amáka nám taky sice každou chvíli přestaly hrát klávesy nebo začalo hořet kombo, ale neřešili jsme, že v půlce náběru začala zlobit šnůra, že vedle ve zkušebně má zkoušku kapela libující si v mikrotonálním zpěvu nebo že třeba nejde proud. Vzhledem k tomu, že na všechny skladby byly hotové předprodukční dema s naklikanými bicími a zhruba polovinu songů jsme už hráli nějakou dobu na koncertech, potřeba přearanžovávat byla naprosto minimální. Ve výsledku jsme byli hodně spokojeni i s míchačkou, u které jsem s Amákem trávil osobně dost času a probíhala poměrně plynule. Za mě je ten pomyslný tlak lepší, protože to aspoň člověka vybičuje k nějakým výsledkům a necrcá se s tím kdovíjak dlouho – sice jsme si za ty peníze mohli koupit slušný mikrofon a nahrát to zase DIY, ale chtěl jsem protentokrát zvolit trochu víc profi přístup a na zvuku desky se to podle mě odrazilo.
 
Adam se svým Van Mustangem

ADAM KROFIAN (*1987)
Gear maniak z Hradce Králové, který před The Atavists působil třeba v The Coolers, Snowpunx Orkestra nebo v sólové kapele Tomáše Hajíčka. Odmala se věnoval zejména hudbě a IT, celou svoji teenage éru strávil s kytarou v ruce a zdokonaloval se ve shredování. Následující roky trávil vesměs audio produkcí (od scénické hudby po reklamy na sekačky) a studiovou i live praxí. V současné době se na hudebním poli věnuje zejména The Atavists, od kterých si občas odběhne v rámci studiové spolupráce k jiným projektům, například poslední desce Bruna Ferrariho.


Máte s vaší kapelou taky zajímavé zkušenosti ze studia? Ozvěte se nám. Rádi vám pomůžeme podělit se o vaše zážitky s ostatními tady na Muzaru! 

Rozhovor: Kostěné komponenty výrazně zlepší zvuk kytary

main-image

Řada kytaristů je posedlá svým zvukem. Zkouší kytary z nejrůznějších typů dřeva, různé tvary kytar, električtí hráči pak vedou nekonečné spory o snímačích, zesilovačích, reproduktorech, efektových krabičkách. Vyzkoušeli jste však někdy tuning svého nástroje pomocí komponentů vyrobených z kosti? Poznáte vůbec ten rozdíl? Rostislav Přindiš, kytarář ze Sokolova, který s těmito komponenty pracuje už řadu let, tvrdí, že rozhodně ano. V našem rozhovoru jsme spolu téma do hloubky probrali a já teď přemýšlím, na kolik kytar si nechám kostěné ořechy, sedla nebo kolíčky vyrobit.


Jaký je nejtypičtější materiál, ze kterého se vyrábějí ořechy (nulté pražce), sedla a kolíčky pro akustické kytary? 
V dnešní době je nejtypičtějším materiálem plast. Důvod je jednoduchý. Plast se snadno vylisuje do formy a komponent je hotový. Plastových materiálů je spousta druhů, a protože většina z nich je velmi lehkých a v zásadě nekvalitních, byl vyvinut materiál zvaný TUSQ, neboli umělá slonovina. To je tvrzený plast lisovaný pod vysokým tlakem. Pořád je to ale plast. Před nástupem umělých hmot se tyto komponenty vyráběly z kosti. Vyrábí se pořád, ale najdeme je spíše na těch nejdražších, mistrovských kytarách. Zajímavé však je, že i současní renomovaní výrobci kytar, jako je třeba Taylor, stále používají plasty, byť třeba ty kvalitnější, jako je již zmíněný TUSQ. Důvod je prostý – snadno se to vyrábí, a tedy je to levné. 


Po výměně těchto komponentů se zvuk kytary změní. Ok. Ale jak moc? Poznám ten rozdíl na první poslech? Který komponent bych měl vyměnit jako první? 
Kostěné komponenty zvuk kytary samozřejmě zlepší. Nejvíce je rozdíl poznat u akustických kytar, kde největší rozdíl ve zvuku udělá kostěné sedlo v kobylce kytary. Kostěné kolíčky a nultý pražec bych dal tak na roveň. Osobně jsem to testoval na mnoha kytarách, vyrobil jsem toho pro potřeby „hledání správného zvuku“ mraky. Na youtubu je řada videí, kde mezi sebou jednotlivé materiály srovnávají, ale většinou to není příliš vědecky objektivní. Objevil jsem na internetu také měření, kde srovnávají materiály na spektrálním analyzéru, kde porovnávají frekvence. Nejvíce se to projeví na vyšších harmonických tónech, které kost přenáší nejlépe, a také na konkrétnosti basových frekvencí, kdy basy nejsou tak kulaté, ale jsou poněkud tvrdší a zřetelnější. 
Třeba TUSQ má relativně jasný zvuk, protože má „jakoby“ zvýrazněné vyšší středy. Ale ono je to spíš tak, že má potlačené ostatní frekvence. Kost mi oproti tomu přijde vyrovnanější a zvukově přirozenější. Záleží samozřejmě také na tom, jaká je to kost, z jakého je zvířete, jak je hustá a jak se řízne. Třeba velbloudí kost je tvrdší než hovězí a má také své zvukové aspekty. 
Rozdíl v ceně je oproti plastu je samozřejmě značný, protože vyrobit přesně na míru třeba ten nulťák z kosti je i pro zkušeného kytaráře práce třeba na dvě hodiny. Výroba sedla už je o něco jednodušší. 

Naprosto přesná velikost je klíčová
Naprosto přesná velikost je klíčová


Jaký typ přírodní kosti byste doporučil? Kolik to tak stojí?
U sady kostěných doplňků na akustickou kytaru počítejte tak 1000 – 1300 Kč. Myslím, že hovězí kost už je dostatečně kvalitní materiál. Kdo chce investovat víc, může si koupit sedlo třeba z velbloudí kosti, která je ještě tvrdší. Podle mého názoru je hovězí kost dostatečně kvalitní. Je to super materiál.


Je lepší koupit si to v obchodě nebo si to nechat vyrobit přímo na míru? 
Není tak jednoduché správně usadit a seřídit ořech. Klíčová je výsledná výška strun. Když struny sedí příliš vysoko, na pražci se pak promačkávají, tón je posazený výš a kytara neladí (zejména v prvních polohách). Když bude ořech naopak příliš nízký, struna si hned škrtne o pražec a je to celé v pytli. Můžete ořech vyhodit a začít znova, protože ořech nemůžete ničím podkládat. To musí být kost přímo na dřevo. Ani kousek starého lepidla tam nesmí zůstat. Všechno očistit. Maximálně, pokud tam ořech málo drží, můžeme nanést na střed malou kapičku vteřinového lepidla. Lepší ale je nedělat ani to. Neříkám tím, že si to člověk nezvládne osadit sám. Záleží však, jak je šikovný.


Kdybych se kousnul a chtěl si kostěný ořech vyrobit sám, zvládnu to bez větších předchozích zkušeností? Prostě si dojdu k řezníkovi, vyžádám si hovězí kost a z té to pomocí pilníků postupně vybrousím? Nebo je to náročnější? 
Kost od řezníka se musí správně připravit. Musí se nejdřív dokonale odmastit a vybělit. Pořád je to biologický materiál. Když se koupí kost od řezníka, kost už sice není živá, ale nějaké biologické procesy v ní pořád jsou a je potřeba je zastavit, protože jinak by to mohlo začít plesnivět. Co se týče samotné výroby, je potřeba mít na paměti, že kost je velmi tvrdá. Ne každý na to má tu správnou pilku a správné nářadí na opracování. Kytaristům nic nebrání, aby si to zkusili vyrobit sami, ale není to tak úplně jednoduché a není to pro každého.
 

Hovězí kost a výsledné produkty
Hovězí kost a výsledné produkty

Jaké jsou další materiály, ze kterých se komponenty pro kytary vyrábějí? Jaké mají specifické vlastnosti?
Mimo materiály, o kterých jsme se bavili, stojí za zmínku ještě třeba mosaz nebo bronz. Ty materiály jsou si velmi podobné. Zde snadno poznáme rozdíl ve zvuku i u elektrických kytar nebo baskytar, kde ořech z mosazi nebo bronzu má opravdu něco do sebe. U akustických kytar se mi osobně několikrát potvrdilo, že bronzové kolíčky prodlužují sustain nástroje. Nejenže zvuk je brilantnější a konkrétnější, ale frekvenčně zní kytara plně podobně jako třeba právě u kosti. Delší sustain to má proto, že kolíček z kovu je poměrně těžký. Tím, že více zatíží desku kytary (samozřejmě za předpokladu, že je kytara správně navržena a vyrobena), kmitání má delší setrvačnost. 
Dávat bronzový ořech na akustickou kytaru z mého pohledu nemá valný význam. Rozdíl po výměně kolíčků však poznáte ihned. 

Týká se to jen akustických kytar nebo bych si měl vytunit také elektriku? Poznám vůbec ten rozdíl?
U elektrické kytary změnu ořechu poznáte. Zároveň je ale důležité si uvědomit, že její zvuk ovlivňuje také řada dalších faktorů – od volume na zesilovači, jeho nastavení, použité snímače, kabely, efekty. Vždyť to znáte, jaká je to alchymie. To hodnocení je zde velmi pocitové. Poznáte to ale při hře „nasucho“. Zvuk je na první poslech hlasitější a čitelnější. Právě díky tomu, že se lépe přenášejí alikvotní tóny. 
Mnohokrát jsem se setkal s názorem, že jakmile strunu zmáčknu na pražci, ořech je vyřazen z provozu, a tedy na něm nezáleží. To je nesmysl. Na kytaře je několik bodů. Prvním je ladicí mechanika, následuje ořech, pak pražec a nakonec kobylka. Když se struna zmáčkne na pražci, ta síla nezůstane viset na hráčově prstu. Mechanika i ořech tam mají nadále svůj význam. Dokonce jsem si mnohokrát ověřil, že když je na hlavě kytary těžší mechanika nebo když se tam přidá závaží, prodlouží se tím sustain nástroje. Třeba na kytaru, na kterou jsem odehrál své bigbítové období, jsem si odlil závaží z cínu, které jsem přišrouboval k hlavě. Ten rozdíl byl opravdu znát. 

Na jedné své elektrice mám dvojzvratné tremolo, kde mám místo ořechu kovové zamykací mechaniky, imbusové šrouby atd. Jak moc to má z Vašeho pohledu negativní dopad na rezonanci strun? Existuje zde nějaká kostěná alternativa?
Je jasné, že tady žádná kostěná alternativa neexistuje. Struny se musí napevno zamknout, a to se bohužel jinak než přes železo udělat nedá. 
Mám z našeho rozhovoru dojem, že se jím táhne taková červená nit s nápisem „smrt plastu.“ Chápu to správně? 
Jasně, smrt plastu! (smích) Plasty patří do tříděného odpadu.  Čtenářům tohoto rozhovoru bych doporučil takový test, který si můžou sami vyzkoušet doma. Jděte do koupelny, zavřete se tam a na dlaždičky pusťte ten materiál, který vás zajímá, a poslouchejte, co se děje. Když pustíte plast, nestane se prakticky nic. Když pustíte kost, koupelnou se to rozezní nesrovnatelně více. Stejně ten rozdíl funguje na kytaře.



Rostislav Přindiš (*1969)

Kytarář ze Sokolova, který má za sebou pestrou hudební historii. Od dětství hrál na mandolínu a tím, že nebyl v době hluboké totality k dostání slušný nástroj, začal se zabývat úpravou a vylepšováním zvuku strunných nástrojů. Říká, že Husák ho donutil vyrobit si kytaru i mandolínu. „Ještě dnes se někdy budím hrůzou při vzpomínce na své první nástroje a fakt nechápu, jak jsem nato mohl hrát," dodává. Po vojně začal aktivně hrát také na elektrickou kytaru. Nějaký čas také „za čárou“ v Německu v profi kapele. Zvukem ve všech jeho podobách se zabývá celý život. Stavbě nástrojů, tuningu a hraní se v současné době věnuje spíše jen jako časově náročnému a nákladnému koníčku. Kromě nástrojů a hraní se jeho velkou láskou stala stará lampová komba a kvalitní analogová studiová a hifi technika.   

Trochu dalšího čtení o této problematice

A trocha seriózní vědy v angličtině
 

Soumrak kytar ze zastaváren? Jack White s kytarou EVH

main-image

Americký kytarista a zpěvák Jack White, který se proslavil zejména s kapelami jako The White Stripes, The Raconteurs nebo The Dead Weather, aktuálně vydává nové sólové album a vyráží na turné. Promo fotka Whiteovy aktuální kapely nechá laika chladným. Kytaroví geekové však ihned zpozorní. Co to má sakra za kytaru? Jack White, který se proslavil s plastovými kytarami Airline z 60. let a po většinu své kariéry hrál na obskurní vintage nástroje, které by člověk hledal spíše jako dekoraci v nějaké zapadlé zastavárně, se vyfotí se signature kytarou Wolfgang Eddieho Van Halena, ikony metalového shredu? Nad důvody a možnými důsledky se zamyslím v několika následujících odstavcích. Nový arzenál Jacka White rozhodně není žádná „breaking news“, která by obrátila hudební průmysl naruby. Ale mě to dovedlo k úvaze nad tím, jestli bychom my kytaristi neměli všichni tu a tam vystoupit z mantinelů, které jsme si sami vytyčili.

The White Stripes debutovali se svým prvním eponymním albem v roce 1999. Následovaly desky De Stilj, White Blood Cells a čtvrté album Elephant z roku 2003 už si vydobylo přední příčky světových žebříčků. Zejména díky dnes už klasickým hitům jako Seven Nation Army (ať hodí kamenem, koho tou melodií nikdy nešikanoval nějaký kytarový začátečník někde na mejdanu) nebo The Hardest Button to Button (tenhle song se objevil seriálu The Simpsons!). White Stripes obráželi svět křížem krážem a image Jacka White byla pevně spjatá především s červeno-bílou kytarou Airline Montgomery Ward JB Hutto vyrobenou z materiálu res-o-glass, tedy vlastně z plastu. Když zrovna neměl tuhle, byla to nějaká jiná kytara, která splňovala podmínku „vintage“, „rare“ nebo „weird“, popř. kombinaci všech tří faktorů.

Od té doby uplynulo už dost času. Na scéně se proslavily také další retro znějící kapely, třeba The Black Keys, jejichž frontman Dan Auerbach si taky vždy dával záležet na tom, aby jeho kytary vypadaly buď jako z muzea rhythm and blues nebo jako z popelnice. Ze shánění nejdivnějších starých kytar se pro mnohé kytaristy stal životní styl. Známe to i z Česka. Po revoluci místní kytaráři montovali do kytar Jolana Grazioso dvojzvratná tremola, protože ty kytary byly v podstatě bezcenné a nikdo je nechtěl. Dnes takovou kytaru skoro neseženete a když už, bude stát klidně ke sto tisícům. Kdo sleduje bazary dlouhodobě, nemohl si nevšimnout, jak letí ceny také ostatních Jolan stále výš a výš. Podobně je tomu se starými německými, japonskými a samozřejmě také americkými kytarami. Čím starší, tím lepší (a dražší).

Ani mně osobně se toto nevyhnulo.  Před pěti lety jsem si z USA dovezl plastovou kytaru Supro Belmont z roku 62, nápadně podobnou té Whiteové. Jolan se u mě také pár vystřídalo, prostě mám tu fetiš rád.

A věrozvěst této retro mánie se nechá vyfotit s kytarou Wolfgang od EVH, značky neodmyslitelně spjaté s Van Halen, značky, která dnes prodává legendární metalový aparát 5150. Proč? V rozhovoru pro časopis Rolling Stone se nechal slyšet, že ho zaujal rozhovor s Eddiem o jeho nové signature kytaře, kde tvrdil, že chtěl kytaru, která se s ním nebude prát. „To byla ta magická slova, se kterými jsem totálně nesouhlasil. A přesně proto jsem si tu kytaru vybral,“ uvedl White.

Eddie Van Halen na svých kytarách rád zdůrazňuje univerzálnost jejich využití. Prostě jsou to dobře udělané kytary pro kohokoli, kdo chce, aby jeho nástroj dobře artikuloval a na který se dobře hraje. Přesto by asi nečekal, že s jedním z jeho modelů uvidí na pódiu zrovna Jacka Whitea. Ten kytaře složil zajímavý typ poklony: „Proboha, kdyby mi tak někdo býval řekl, jak blbě se na ty mizerné staré kytary vlastně hraje. Já to nevěděl.“

Nechme se překvapit, jak dlouho White s Wolfgangem vydrží. Třeba je to začátek konce celé téhle retro-guitar éry. Nebo ještě jinak: Třeba je to jen nějaký sofistikovaný meta-humor. Třeba si z nás všech prostě výběrem té kytary dělá prdel.  Ale asi to ani tak moc podstatné. Spíš mě celá tahle věc přiměla k zamyšlení, jestli to věčné lpění na nějakém specifickém stylu nebo konkrétním typu kytary není naprosto kontraproduktivní. Keith Richards, hráč neodmyslitelně spjatý s telecastery, taky na konci 80. let jezdil turné s kytarou Music Man Silhouette, což je takový stratocaster na steroidech s floyd rose tremolem, kytara stvořená pro ty nejrychlejší sólisty ze všech. No a co.

Ještě když mi bylo 20, neuměl jsem si představit, že bych někdy vyměnil humbuckery za singly. O pár let později jsem si koupil prvního strata, loni k Vánocům jsem si nadělil první tele. S ultra slabými snímači! Hraje se na to úplně jinak, zní to úplně jinak. A především já na to hraju úplně jinak. A obávám se, že přesně v tom to celé vězí. Dokud bych hrál pořád na ty stejné kytary, napadaly by mě stále stejné motivy. Občas to chce jít chvilku úplně jinudy.

Schválně se zamyslete, jakou kytaru byste nikdy nechtěli a proč. Dobře si ji zapamatujte, protože kdo ví. Třeba se za pár let přistihnete, jak si na ni zapínáte hlídacího psa tady na Muzaru a nemůžete se dočkat, na jakou muziku vás ta kytara vlastně přivede. Co kytara. Hádám, že pro bubeníky, basáky a vůbec všechny muzikanty to platí úplně stejně.

Všem muzikantům, co dočetli až sem, přeju nespoutanou jízdu světem gearu. Hlavně si nic nezakazujte „protože tyvole to se nehodí.“


Určitě se vám hlavou honí spousta vašich vlastních úvah spjatých s hudebním gearem. Podělte se o ně s ostatními tady na Muzaru. Napište mi. Nebo se přidejte do stejnojmenné skupiny na Facebooku, můžeme se o tom pobavit třeba tam. Budu se těšit.

O autorovi:

Hugo je kytarista a zpěvák kapely The Hops Party, předtím hrál v crossoverových Morokweng. Kytarový gear mu sebral značnou část jeho dosavadního života. Taky píše na Muzar, ale to je asi evidentní.

 

Vibe Drum: Jak mě rozstřelily bubny z hliníku

main-image

Poprvé jsem se se značkou Vibe Drum setkal asi tři měsíce nazpět, když jejich firemní hráč a můj dobrý kamarád Mike Malyan (Disperse, ex Monuments) přiletěl nahrávat bubenické party ke mně do Babylon Studios. Hned na první pohled mě zaujala nezvyklá kresba na korpusech bubnů, bytelné uchycení tomů a mechanika. Největší zvláštností téhle soupravy však byl bezesporu fakt, že je celá vyrobená z hliníku.

Když jsem si bicí prohlédl zblízka, absolutně mě dostaly kresby vryté v korpusech. Paul Zuffi, který v roce 2005 firmu založil, je původním povoláním obráběč kovů. Hliník jako materiál pro něj tedy nebyl cizí a dobře věděl, jak s ním pracovat. Hliníkové korpusy, vedle zvukových aspektů jako je krátký sustain a výrazný attack, mají výhodu také ve svém neotřelém vzhledu, který je na první pohled odliší od běžných dřevěných. Vibe Drum fungují jako custom shop, takže každá souprava, každý buben má svůj jedinečný charakter a je to opravdu zážitek si na takové bicí sáhnout . Zákazník si může individuálně zvolit barvu soupravy, stejně jako nejrůznější rytiny v korpusech a další prvky. Kdo má cit pro design, může si nechat na míru vyrobit takovou parádu, že se s ním kolegové bubeníci pro jistotu přestanou bavit.

Vizuální stránka je jedna věc. Já byl ještě víc zvědavý na zvuk. Upřímně, nikdy jsem na hliníkové bubny nehrál ani jsem je nikdy před tím neslyšel. Souprava byla ve zvláštní konfiguraci 24x18 kick, 12x10 tom-tom 16x16 floor-tom 14x7 snare a přiznávám, že jsem od toho nic extra nečekal. To byla chyba, protože ten zvuk byl naprosto brutální. První úder na kopák srovnal se zemí všechno v okruhu deseti metrů. Tak plný, konkrétní a hlasitý zvuk jsem u dřevěné soupravy naživo nikdy neslyšel. Všechny bubny měly krásný plný tón, minimální dozvuk a maximálně citlivou dynamiku. Vibe Drum nezaostávají ani s ladícími mechanikami a mechanikami pro uchycení tom-tomů. Používají jich hned několik typů. Pro mne asi nejzajímavější řešení ladicích mechanik je to dole na obrázku. S ničím podobným jsem se ještě nesetkal a snad právě proto se mi tohle řešení líbí asi nejvíce. Další super věc, které jsem si konkrétně u virblů Vibe všimnul, byla mechanika strunění. Místo klasické klapky (vypnout/zapnout struník) používají otáčecí mechanismus, kterým lze plynule regulovat intenzitu struníku což dává bubeníkovi další možnost volby a hodnotím to jako jednoznačné plus.

Autor článku Petr Hataš hrající na zmíněnou soupravu:

Vibe Drum mají přehledný web, na kterém si můžete prohlédnout spoustu ukázek jejich práce, všechny povrchové úpravy, barevné kombinace, ladicí mechaniky. Samozřejmostí je Facebook, Instagram. Příjemně mě překvapil vlastní profil na Soundcloudu, na který uploadují zvukové ukázky všech možných bubnů, takže máte vždy jasnou představu o tom, co jak bude znít, což si myslím je při volbě bubnu rozhodující aspekt.

Vibe drums web : http://www.vibedrum.com/index.php/en/

Vibe drums Instagram : https://www.instagram.com/vibe_drum/

Vibe drums soundcloud : https//soundcloud.com/vibe-drum

Cenová relace vibe drums je dost rozmanitá, což asi nikoho nepřekvapí, vzhledem k tomu, že jde o custom bubny. V základu se 3 místné soupravy pohybují okolo 1800-2800€.

V tomto videu představuje firemní hráč Vibe Drum Mike Malyan skladbu Damar od Davida Maxima Micice – nahráno v Babylon Studios

O autorovi článku:

Petr Hataš je bubeník kapely Modern Day Babylon, nájemný koncertní a studiový hráč, firemní hráč značek Meinl Cymbals, Balbex drumsticks a BullCases.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tony Salva o zrození KHDK Ghoul Screameru

main-image

V roce 2015 jsme s Kirkem Hammettem a Davidem Karonem plánovali výrobu nového pedálu.

Kirk měl jasnou vizi. Chtěl, aby jeho první KHDK signature pedál byl replikou jeho osobního, lehce modifikovaného Tubescreameru. Jedná se o kus, který Kirk používá prakticky po celou svou kariéru a je pro něj naprosto zásadní a nepostradatelnou součástí vybavení. První myšlenka tedy byla vyrobit zvukově přesnou kopii Kirkova TS-808 pedálu z roku 1979. I když se nám všem ten pedál líbí, nikdo se nechtěl spokojit jen s pouhou kopií a chtěli jsme z této myšlenky vyždímat maximum. 

 

Rozebrání na atomy

Můj plán byl udělat dokonalou repliku, pohrát si s výběrem každé jednotlivé součástky tak, aby výsledek byl co nejblíže pedálu, který mi Kirk poslal. Pak jsem přidal pět páčkových přepínačů, které modifikovaly zvuk v těch oblastech, kde jsem to považoval za přínosné a užitečné. Přibylo tedy pět switchů: pro basy, výšky, středy a dva switche pro tři různé úrovně komprese. Navrhl jsem, že Kirk s tímto rozpracovaným signature pedálem stráví nějaký čas a nastaví  přepínače tak, aby celek stoprocentně splňoval jeho představu ideálního Tubescreameru. Switche byly navrženy tak, aby v horní poloze byly jejich funkce deaktivovány. V nastavení „všechny switche nahoru“ to tedy byla zvukově dokonalá kopie Kirkova pedálu.

 

With a little help from my friends

Jak už jsem zmínil, bylo důležité, aby přidané switche na prototypu byly navrženy co nejužitečněji. Proto jsem požádal o pomoc kámoše, skvělýho kytaristu a zkušenýho producenta Miloše Dodo Doležala. Strávili jsme hodiny a hodiny v jeho studiu Hacienda testováním prototypu s různými kytarami a různými typy zesilovačů i porovnáváním s jinými pedály. Na konci tohohle procesu jsme získali něco fakt úžasnýho, pedál, který byl díky přepínačům tak univerzální, jako nic co jsme dosud vyzkoušeli.

 

Další krok: necháme rozhodnout Kirka

Plán byl takový, že Kirk zvolí svojí kombinaci přepínačů a já to podle něj zapojím „natvrdo“ ve finálním pedálu, který bude mít, stejně jako jeho předloha, pouze 3 potenciometry, Drive, Tone a Volume. Byl jsem připraven i na to, že zvolí nastavení „všechno nahoru“ což by odpovídalo jeho původnímu pedálu. V tom případě by to sice byla „jen“ replika, ale alespoň bych měl jistotu, že jsem pro věc udělal maximum a že výsledkem je skutečně Kirkův ideální pedál.

 

Kirkova překvapivá reakce

Nicméně, Kirkova reakce byla úplně jiná, než kdokoliv z nás očekával. Po nějakém čase stráveným s pedálem a tweakováním s přepínači řekl, že nechce měnit ….NIC! Jeho přesná slova byla: "Je to skvělý právě takhle, s těmi pěti přepínači. Každý ten přepínač tam má smysl. Je to jako vytvářet pokaždé svůj vlastní Screamer.“ Rozhodl, že každý kytarista si zaslouží stejné privilegium, jako se dostalo jemu: být vývojářem svého vlastního tónu. 

Přestože mě na začátku ani nenapadlo, že by ve výsledku měl náš Ghoul Screamer mít 5 přepínačů, nakonec to dává dokonalý smysl. Kytaristé by měli vědět, že s Ghoul Screamerem mají v ruce něco, co je běžně dostupné jen pro top umělce ve chvíli, kdy vzniká pedál přímo jim na míru. A nebo ve výběrovém custom shopu, kam si přijdou nechat vyrobit pedál podle jejich požadavků. My jsme tenhle luxus přibalili ke Ghoul Screameru a teď si ho můžete dopřát i vy.

Pedál ocenil i Musicradar!
Pedál ocenil i respektovaný Musicradar!

Pedál po uvedení na trh sbíral jedno ocenění za druhým a byl dokonce zvolen „nejlepším novým pedálem roku 2016“ časopisu Music Radar.

http://www.musicradar.com/news/guitars/the-18-best-new-guitar-effects-pedals-of-2016-645610

 

Po velkém úspěchu Ghoul Screameru jsme na závěr roku 2017 přichystali jeho menšího, ale trochu hustějšího bráchu: KHDK Ghoul Jr. O tom napíšu víc příště.

Oba pedály můžete vyzkoušet a zakoupit u distributorů KHDK prakticky na celém světě a samozřejmě i v ČR.

Např. zde u Music city: https://www.music-city.cz/khdk-ghoul-screamer-79954.html

 

Anglická verze článku: https://www.khdkelectronics.com/news/detail/the-birth-of-ghoul-screamer-building-kirk-hammett-s-signature-overdrive/

 

Pro Muzar.cz

 

Tony Salva

Salvation Audio/KHDK

CZ scéna očima Majkláče zakladatele Muzar.cz

main-image

Před třemi lety jsem pro bezva web o klubové scéně Itneverends.cz napsal svůj pohled na české poměry na tomto poli. Teď jsem se k němu zpětně proklikal, přečetl s odstupem znova a uvědomil si, že se povedlo tam dostat dost nadčasových myšlenek. Proto bych ho rád sdílel ještě jednou tady na Muzaru. Jednak lépe poznáš mě, autora Muzaru a zároveň ti to možná trochu otevře oči a pomůže na cestě za tvými cíli.

Majkláč

"S hudbou jsem začal asi v deseti, kdy jsem se na tajňačku přihlásil do hudební školy na flétničku k úžasnýmu panu Soukupovi, multiinstrumentalistovi, kterej měl kromě nekonečnýho talentu i obrovský srdce. V následujících pěti letech mě pomocí flétny, klarinetu a nakonec tahací harmoniky učil, že hudba není jen vášeň, radost a lék na blbou náladu i kdejakou nemoc, ale taky geniální nástroj, jak si zábavnou formou osvojit pracovitost, pokoru a zodpovědnost a naučit se být týmovym hráčem.

Na začátku střední, kdy mi už akordeon nepřišel dost cool a začala se ke mně dostávat muzika jako Soundgarden, Pearl Jam, Alice in Chains, ale i Metallica, jsem pocítil neodolatelný nutkání hrábnout do strun pořádně nahulený kytary. To byl taky moment, kdy jsem poprvé zaregistroval lokální příbramský kapely a můj názor na CZ/SK scénu získal první, zatím dost hrubý obrysy.

Od té doby už uběhlo dvacet let... Fuj, zní to děsivě a tak pamětnicky, když to takhle čtu. :) A za ty dvě dekády se toho moc, moc změnilo.

Budoval jsem svoji první kapelu v dobách, kdy ještě nebyly mobilní telefony ani internet. Nebyly ani e-shopy s hudebními nástroji ve slušné kvalitě za pár korun, a tak jsem si svůj první “booster” (krabičku zkreslující zvuk elektrický kytary) vyrobil s pomocí pájky sám z rozbitýho walkmana. Byl to teda spíš fuzz, než overdrive, ale já byl na vrcholu blaha. Tu chuť a vůli stát se kytaristou a mít kapelu nemohlo prostě nic zastavit.

Když jsem domlouval pro svoji kapelu první koncerty mimo náš okres, probíhala veškerá komunikace poštou a nahrávky jsme si posílali na kazetách. S každou kapelou jsme se pak stali kámoši. Obecně jsme tehdy všichni měli spoustu kamarádů. Vzpomínám, jak na naše koncerty v začátcích chodilo přes 200 našich vrstevníků a devadesát procent jsme jich v podstatě znali osobně. Chodili jsme spolu kecat o muzice na rockotéky a byli to naši spolužáci nebo kámoši z jinejch kapel, co nás pak přišli podpořit a zároveň omrknout, co nového si kdo z nás nakoupil za vybavení. Bez Facebooku, Instagramu, Twitteru a Tumblru jste prostě neměli šanci nic zjistit, dokud jste nezvedli zadek a nešli se někam podívat.

Na kapelu do klubu jsme šli obvykle pouze podle designu plakátu a popisku. Jakmile to byl pěknej temnej, graficky vymáklej poster s nápisem třeba MUTE DEAFNESS a u něj dodatek Rap/Crossover (Praha), nemohl jsem tam chybět. Mělo to v sobě takový zvláštní napětí. Skoro na každej koncert jsme šli “na blind” a jen přemýšleli, jak povedenej asi tentokrát bude. S kámošema na baru jsme pak večer probírali, jestli kapela stojí za to, nebo stojí za hovno. Neříkám to proto, že bych měl takovej záchvat nostalgie, ale abyste si mezi řádky přečetli, jak neskutečný možnosti dneska kapely a fanoušci vlastně mají. S masívním rozšířením internetu do většiny domácností a zavedením formátu MP3 se totiž všechno zatraceně posunulo.

Lidi se sobě vzdálili. Kapely taky. Neustálý facebookový poměřování toho, kdo má krásnější miminko, kdo byl na exotičtější dovolený nebo kdo má zaručeně nejvíc na hovno život, vneslo mnohem víc rivality nejen do sociálních sítí, ale přeneseně i do našich běžných dnů. Bez ostrejch loktů, určitý dávky sebestřednosti a trochy sobeckosti bylo ještě před nedávnem tak zatraceně těžký dosáhnout na svý sny, že to ustál jen málokdo. Kapely se naučily nadávat a hledat chyby všude kolem sebe. Ti hloupější se omezili na výkřiky typu: “kopírování zabíjí hudbu”, “lidi jsou dneska líný a radši seděj u Facebooku” nebo dokonce, a ten mám obzvlášť rád: “kdybychom byli z Prahy, tak už bychom byli slavní”. Ti chytřejší si pak po zjištění, jak to chodí za hranicema, aspoň rejpnuli do rozpočtů měst, ze kterých šlo, a asi i stále jde, na podporu klubové scény velký kulový.

Slyšeli jste ale někdy od svejch kámošů, co dali dohromady kapelu, slova jako: “měli bychom více zkoušet, měli bychom pro tento koncert vymyslet něco výjimečnýho, víme, že naše show zatím za moc nestojí, a tak chápem, že našim fans stačí sedět doma a lajkovat naše statusy na fb”? Já ne, a to se pohybuju na scéně dvacet let a jsem obklopenej stovkama kapel. Dlouhodobě se snažím podněcovat v kapelách sebereflexi a nastavovat jim zrcadlo, ale zatím jsem bohužel nepřišel na způsob, jak to udělat rychle a efektivně. Sám se pořád učím a každej rozhovor s kdejakým punkáčem je pro mě velkou školou. Můj cíl je, naučit se kapely třema až pěti větama přesměrovat z režimu “hledáme chyby kolem sebe” do módu “jdem kurva makat, ať jsme jednou velký! Jo a Justin Bieber je největší borec!”

Za tu dobu, co pracuju s kapelama, si vybavuju snad jen dvě, které začaly s pokorou, pracovitostí a hledáním chyb zásadně u sebe a s vědomím toho, čeho chtějí dosáhnout. Jsou to Charlie Straight, jejichž genezi jsem několik let prožíval zcela bezprostředně jako hudební producent jejich debutového alba a i nadále zpovzdálí jako jejich přítel, a pak Hentai Corporation, které na Bandzone dodnes zastupujeme, a jsme tudíž v neustálém kontaktu. Tuhle dvojici dnes začíná rozšiřovat talentované trio z Prahy vystupující pod názvem Doctor Victor. Ne náhodou jsou tahle tři jména právě ta, která patřila v posledních letech na klubové scéně k nejvíce skloňovaným. Čím jsou ale výjimeční? Proč právě jim se podařilo být žádanými na festivalech a mít plné kluby? Velmi pravděpodobně jste ten recept na úspěch už sami mnohokrát slyšeli ale přesto vám ho zopakuju.

Když těmto kapelám někdo tvrdil, že v Česku nemají s angličtinou šanci, zdvihly místo odpovědi významně prostředníček. Místo vysedávání v hospodě všichni trávili hodiny a hodiny ve zkušebně. Každou věc, kterou pustili mezi lidi, nejdřív desetkrát otočili v ruce s otázkou: “Je tohle dost šílený nebo kvalitní, nebo je to jen odvárek toho, co dokážem s největším možným úsilím vytvořit?” Neměli nikdy jeden vzor. Dokonce si mezi sebou v kapele často dali skoro přes hubu kvůli tomu, jestli je kvalitnější klasickej rok 60. let, nebo acid house remix posledních Daft Punk. Vždycky si hlídali, jak vypadaj. Na fotkách nebo při rozhovorech v TV ještě dvakrát tolik. Chápali, že skvělá hudba nestačí, že do tý mozaiky úspěchu potřebujou i marketing, kontakty, nástroje pro dobrý PR a zároveň naprosto oddaný fanoušky. Kapely se s nimi tedy často setkávaly a nikdy žádnýho povýšeně nevykoply. Jiný kapely nadávaj na Facebook, že jim odvádí fanoušky z koncertů. Tyhle tři se ho naučily používat ve svůj prospěch. Je to v podstatě úplně jednoduchý, a přesto se těmito pravidly řídí jen pár desítek kapel v zemi.

Jsem často porotcem ve vyhledávacích soutěžích a v každé se snažím zavést trend přímé konfrontace kapely s porotou. Hrozně rád jezdím po republice a naslouchám mladým kapelám. Nezajímá mě jen to, proč dělají hudbu a proč ji dělají právě tak, jak jsem měl možnost slyšet v rámci soutěžních vystoupení. Chci taky vědět, co si myslí, že je dostane dál, k čemu se upínají a jaký kroky se chystají podniknout, aby dosáhly na svý cíle. Bohužel je obvykle jejich posledním promyšleným krokem samotné přihlášení do soutěže. Vlastně si od toho nic moc konkrétního neslibují, jen tak nějak doufají, že to vyjde a že se pak stane něco zázračného, co z nich udělá světově známý kapely. Dodnes stále nechápou, že bez jasného záměru, jehož naplnění všichni členové absolutně uvěří a který si společně odkývají, se nikdy nic nestane.

Přes všechna ta skeptická slova se domnívám, že jsme se postupně dokodrcali do úžasný doby. Sleduju dnešní teenagers a těší mě, jak jsou už bez zábran, bez agrese, bez limitů a předsudků. Jak už vyrůstají v době, kdy je všechno možné a kdy žádná investovaná energie a talent nezůstane bez povšimnutí. Koukněte jen, kolik organizátorů vyhledávacích soutěží se snaží nějaký talent objevit. Nevěřte rejpalům, že všechny soutěže jsou jen o tom, jak podojit partnera a nechat zoufalý kapely prudit svých pár proto-fans na sociálních sítích. Osobně se s většinou z nich znám a jsou to až na výjimky stejní nadšenci jako já, co hudbě zasvětili život.

Děcka mají dnes tolik příležitostí začít dělat cokoliv. Nebuďme nasraní, že kdejaká mladá kapela zní jako stopadesátá kopírka Bring Me The Horizon a že zpěvák má nějaký divný přízvuk, ale podpořme je. Je supr, že si těch stovek možných aktivit vybrali právě založení kapely! Berte to jen jako začátek jejich cesty. Těžko někdo v patnácti udělá album jako David Bowie v sedmdesáti (eh, teď jsem mu asi přidal). Ta cesta má pro každýho jinou délku. Pokud někdo má talent bejt dalším Davidem Kollerem nebo Danem Bártou, dojde tam, i kdyby měl nejprve projít pěti revivaly Kabátu.

Já osobně mám obrovskej respekt i k mainstreamovejm kapelám. Nikdy jsem nepřistoupil na předpoklad zarputilosti vůči čemukoliv, co odvysílá Evropa 2, a to zejména kvůli tomu, že hodně těch umělců znám osobně a vím, že jsou to dobrý lidi. Přál bych vám sledovat, jaký nadpozemský úsilí, práci a energii narvali do toho, aby se až do playlistu E2 dostali. Když pak někde stojím u baru a od pohledu ortodoxní metalista už značně pod obraz, co utápí svůj neúspěch v chlastu, za mnou přijde a začne vykládat, jaký jsou Mandrage sračky, Nightwork že je největší blitka a že český rádia jsou podplacený a dramaturgové kreténi, co hudbě nerozuměj, a že uteče z Česka do jiný země, přemýšlím, jakými pár výroky a otázkami bych mu mohl rychle otevřít oči. Neberte to tak, že bych se chtěl zastávat hudebních kvalit Nightwork, ale tyvole... Chápete, že vyprodali O2 arénu? Parta mladejch kluků, co měla sen jednou udělat halu? Neříkám to sarkasticky, říkám to s velikým obdivem. Věřím, že většinu z vás by zatraceně zajímalo, jak to dokázali. Co to obnášelo, kolik to stálo, kdo navrhl stagedesign a jak se vlastně taková hala zvučí? A kolik to ve skutečnosti hodilo jednotlivým členům kapely? Jenže mnohým z vás by stud nedovolil před kámošema o takových věcech vůbec mluvit, a tak zřejmě jen tupě přikývnete na výrok, že Nightwork je to nejhorší, co v Česku kdy vzniklo. Co kdybyste místo toho napsali manažerovi Nightwork, že, ač nejste fanoušek hudby, co dělaj, chtěli byste mu dát pár otázek, jejichž zodpovězení by mohlo vaší kapele pomoct dostat se o krok dál. Dokážete si to vůbec představit?

Byl jsem se před nedávnem podívat na koncertu tří internetových fenoménů s cílovou skupinou 12 - 18 let, tedy trojlístek Adam Mišík, Voxel a Johny Machette. Tohle je absolutní mainstream. Žádná komunita, žádný velký názorový pojítko, žádný výrazný symboly ani soudržnost fanoušků. Přestože Johny je hiphoper, Adam česká verze Justina Biebera a Voxel něco jak trochu odlehčenější Tomáš Klus, příchozí teens fandili všem bez rozdílu a zpívali YouTube hity všech tří umělců, jak kdyby šlo o jedinou kapelu. Ten koncert pro mě byl tak poučnej a tak plnej naděje, v jak skvělý době dnešní mladý vyrůstaj, že jsem odcházel úplně vysmátej a klidnej.

Věřím, že v následujících letech budou mladí stále více otevření všemu, co je dokáže jakkoliv pobavit nebo zaujmout, že nebudou řešit žánrové rozdíly a že vstanou i od toho kapelami proklínanýho Facebooku. Pouze však, pokud tu budou nadupaný, originální a skvěle zahraný shows, který fanoušci prostě budou chtít vidět. Tomáš Klus dokázal, že takovou show lze udělat jen ve dvou lidech i na hlavní scéně velkejch fesťáků, takže argumenty o zazobanejch rodičích, sponzorech a úplatcích všemi směry rovnou zpátky spolkněte (to bylo jen hrstce z vás ;)).

Tak si říkám, že na závěr tohoto monstrózního elaborátu bych konečně mohl napsat, co si tedy o té naší CZ/SK scéně myslím a dostát tak závazku držet se původního zadání. Věřim, že naše scéna, stejně jako jakákoliv jiná, je ke všem úplně spravedlivá. Ti, kteří dokážou namíchat vyvážený mix talentu, vizuální prezentace, divokejch koncertů, instrumentální preciznosti a zároveň zdařilýho PR a trochy obchodní ducha, nemůžou zůstat utajeni a půjdou rychle nahoru. Na to je tu až příliš mnoho hladových čmuchalů (anglicky “talent scoutů”). Ti, kteří svoji energii investují do genocidy svých mozkových buněk a upínají se k negativním myšlenkám o tom, v jak špatném světě žijí, si takový svět kolem sebe vytvoří a taky v něm frustrovaný zhebnou.

Hledejte ve všem to dobrý... I když se to nezdá, vždycky tam něco je. Na každý kapele kolem vás je vždycky co pochválit a ocenit. Serte na kritiku, od toho jsou tu povýšený poloprofesionální porotci soutěží kapel jako třeba já, kteří si tu cestu prošli už s několika kapelama a mají tak určitej nadhled. Stýkejte se s lokálníma kapelama, povídejte si spolu, učte se od sebe, podnikejte společný akce. Nezapomeňte, že každá podpora jiný kapely se vám vždy vrátí. Ale bacha, funguje to i obráceně! Pokud právě kritizujete nebo pomlouváte jinou kapelu, pravděpodobně to ve stejnou chvíli na jiném místě dělá někdo vám.

A na úplný závěr si, prosím, uvědomte jednu věc. Každý muzikant má úplně jiný motiv, proč dělá to, co dělá, a každý fanoušek stejně tak. Proto nikdy neposuzujte ani jednu stranu podle sebe a dřív, než nějakýho snaživýho hudebníka posměšně odpískáte, zeptejte se ho: “Hele, a proč ty jsi vlastně založil tu kapelu?” Možná vás odpověď překvapí a uvědomíte si, jak hloupí jste byli, když jste mu chtěli začít vyčítat, že jejich poslední deska nemá dostatečně americkej zvuk. Možná se dokonce dozvíte něco, co vám samotným změní život."

Tonewoods Základní kytarová dřeva

main-image

“Je mi jasný, jak dřevo přenáší zvuk u akustický kytary, ale na elektrický přece struny jenom indukují elektrický napětí oscilací v magnetickém poli snímače”

říká mi onehdá jeden kamarád. V tu chvíli mi došlo, že vlastně sám dost dobře netuším, co tam hraje jakou roli. Jasně, mám vyzkoušené, že např. kytary s javorovým hmatníkem mají jasnější zvuk a prskavější attack než kytary s hmátníkem palisandrovým, ale dotaz mého kámoše ve mě probudil zvědavost a začal jsem se o problematiku tonewoods (anglický výraz pro kytarové dřevo; tone = tón, wood = dřevo) víc zajímat a nakonec jsem odpověď dostal. Tedy vlastně dvě a ke všemu tak trochu protichůdné.

Na základě tonewoods se vede taková celosvětová “náboženská” válka. V jednom táboře stojí skupina nevěřících, podle kterých je zvuk kytary ovlivněn hlavně snímači a strunami, kdežto v druhém jsou ti, kteří jednoduše věří, že použité dřevo přímo ovlivňuje výsledný tón. Osobně jsem došel k závěru, že se nemůžu přiklonit ani na jednu stranu. Použité struny, snímače a nepochybně také hardware mají obrovský vliv na zvuk nástroje a při správné kombinaci těchto prvků lze dosáhnout požadovaného zvuku (téměř!) u jakékoli kytary. Každý z muzikantů ale určitě potvrdí, že až v rukou nástroj ožívá a jen výjmečně se najdou dva stejné kusy jinak identické kytary, které hrají stejně.

Tenhle článek píšu hlavně jako vodítko, které tě nasměruje k výběru nástroje s vlastnostmi, které ti budou co nejlíp vyhovovat. Rozhodně je lepší vědět co od jakého dřeva očekávat, než se později pokoušet zvuk úplně předělat pomocí laborování se snímači, strunami a elektronikou.

 

Jasan (ang. Ash)

Existuje ve dvou formách podle místa původu a každá má trochu jiné vlastnosti. Žádanější verzí je Bahenní jasan (Swamp Ash/Southern Soft Ash) rostoucí v mokřadech a bažinách jižní části Severní Ameriky, ze kterého byly vyráběny klasické Fendery z 50. let. Je to velmi lehké světlé dřevo s vyváženým tónem. Jeho zřetelná textura a krémová barva z něj dělájí skvělou volbu pro průhlednou povrchovou úpravu.

Druhá varianta jasanu (Northern Hard Ash) rostoucí na severu v sušších částech Sev. Ameriky je o poznání těžší a tvrdší, což se pozitivně podepisuje na sustainu. Má také o poznání jasnéjší tón.

 

Olše (ang. Alder)

Stejně jako jasan je olše spojována se značkou Fender, u které bývala využívána k výrobě jejich klasických nástrojů na konci 50. a na začátku 60. let. Je to středně těžké dřevo se silným, čistým zvukem, masitými středy a exceletními basy. Výšky jsou jasně čitelné a olše nabízí i poměrně dlouhý sustain. Jeho přírodní barva není nutně neatraktivní, ale také není nějak výrazně zajímavá, proto je často volena neprůhledná povrchová úprava. Ne nadarmo patří olše mezi dřeva často využívaná pro těla elektrických baskytar.

 

Lípa (ang. Basswood)

Přestože je cenově dostupná, a proto je nejčastěji spojována s kytarami střední třídy a low-endem, jedná se o kvalitní dřevo podle jakýchkoli standardů a byl vyroben nespočet high-end kusů právě z lípy. Je lehká a poměrně měkká, ale má vyvážený spíš středový zvuk.

 

Mahagon (ang. Mahogany)

Mahagon se těží hlavně v Africe a Střední Americe a mezi nejznámějšími modely kytar z něj vyrobených (a to včetně krků) jsou např. Gibson Les Paul Jr., Les Paul Special a SG, ale i mnoho dalších výrobců si jej v průběhu let vybralo ke konstrukci kytar s plným i dutým tělem. Je to středně těžké dřevo s teplým, měkkým a dobře vyváženým zvukem. 

 

Ořech (ang. Walnut)

Tmavé a velmi těžké dřevo podobných vlastností jako mahagon, ale je tvrdší (=jasnější tón) a texturu má podobnou jasanu. Právě díky tomu má kousavý attack a pevné basy ale s uhlazenými středy, které jsou vlastní mahagonu.

 

Javor (ang. Maple)

Javor je pevné, tvrdé a těžké dřevo rostoucí hlavně na severu USA a v Kanadě. Má jasný konkrétní tón s pevným spodkem. Světlá barva a velmi jemná textura nemusí vypadat vždy úplně nejzajímavěji, ale najde se i pár kousků s nádherným vzorem, který skvěle vyniká např. pod průhledným sunburstem (svkělým příkladem jsou modely Gibson Les Paul z konce 50. let). Javor je také nejpoužívanějším dřevem pro výrobu krků a to ať už samostatně, nebo v kombinaci s hmatníkem z jiného dřeva. Zde se nejčastěji setkáš s tmavým palisandrem. Při použití na krku i na hmatníku dodává javor úderný attack a jasnost celkovému tónu.

 

Palisanr (ang. Rosewood) 

 

Velmi drahé a tvrdé dřevo, které bylo 2. ledna 2016 zapsáno na seznam ohrožených druhů dřevin (CITES) a transport nástrojů vyrobených z tohoto dřeva spadá pod přísnou regulaci. Nejčastěji je používán na hmatníky a na luby u akustických kytar. Zvažuješ-li koupi nástroje s palisandrem, neváhej moc dlouho. Na tělo el. kytar prakticky využíván není, ale výjimkou je např. Fender Telecaster vyráběný cca mezi lety 1969-1972, na kterého hrál George Harrison.

 

Pau Ferro

Jedná se o dřevo velmi podobných vlastností jako má palisandr, ale je lehčí a o něco tvrdší, proto jej také Fender zvolil jako náhradu za palisandr na hmatnících svých kytar.

 

Cocobolo

 

Také dřevo podobných vlastností jako palisandr, ale s jinou barvou a texturou a jasnějším tónem.

 

Eben (ang. Ebony)

Využíván hlavně na hmatníky a oproti těm palisandrovým nabízí více jasný, definovaný tón, protože je to velice tvrdé a trvanlivé dřevo.

Rozdělení podle teploty zvuku

 

Zvuk kytary je velmi subjektivní věc. Samozřejmě zde neplatí žádná pravidla a zcela jistě se nedá označit zvuk javorového telecastera za obecně lepší, než mahagonového les paula. Je ale vždy dobré si rozšířit obzory a když už jdu do obchodu vybírat novou kytaru, měl bych mít aspoň základní povědomí o tom, kterému modelu má smysl se úplně vyhnout a na který se naopak více zaměřit. I pro prodavače v hudebninách bude snažší se ti trefit do vkusu, pokud budeš vědět, že chceš např. tělo z tvrdého dřeva a krk, který rozjasní tón. Průběžně se zajímej o to, z jakého dřeva je vyrobena každá kytara, která se ti dostane do ruky, jaký je na ní hardware a struny a zapamatuj si její zvuk i pocit z ní. Jen tak a následným porovnáváním pochopíš, jak které dřevo si rozumí s tvýma rukama, zní krásně konkrétně tvým uším a co od něj můžeš očekávat.

 

Jak se měří Standard v USA a v Mexiku

main-image

 

Když se řekne elektrická kytara, nezáleží příliš mnoho na tom, jste-li hudebním znalcem či přímo muzikantem, anebo laikem, který kytaru nikdy neměl v ruce. Jen málokdo si totiž po vyslovení těchto dvou slov vybaví něco jiného než nezaměnitelnou siluetu Fender Stratocaster, případně tvary jeho o něco málo staršího bratra Fender Telecaster. Když Leo Fender po druhé světové válce obě kytary uvedl na trh, těžko mohl očekávat, že se z jeho koncepce a designu stane kytarový kánon, který přes větší či menší, po desetiletí se táhnoucí úsilí o jeho kopírování a napodobování, nebyl a zřejmě ani nebude překonán. Vstupem Stratocasteru na hudební scénu se vlastně definovala elektrická kytara, ale zároveň se také v určitém smyslu vyčerpala, jakoby vyslovila, čím vším jakožto hudební nástroj může být...

 

Jednotlivým aktérům zápasu, odehrávajícího se uvnitř hudebního průmyslu tak od začátku nezbývalo nic jiného, než se utkávat na bojišti vytvořeném Leo Fenderem, a to jeho vlastními zbraněmi. Od začátku tedy nešlo o to být nový a výjimečný, z tohoto privilegia těžila pouze značka Fender. Naopak, měřítkem úspěchu se de facto stala míra, do které se podařilo Fenderův nástroj napodobit - nikdy však překonat. To pochopil i sám Fender, který začal kopírovat sebe samotného - ať již prostřednictvím nejrůznějších Reissue či Custom modelů, anebo založením značky Squire, která v současnosti produkuje větší obrat než samotný Fender.

 

Pokud bychom chtěli najít to, co dělá Fender jedinečným originálem, a co jej odlišuje nikoliv od jeho napodobenin a kopií, ale také od ostatních levnějších Fender modelů, musíme patrát po Fenderově vlajkové lodi, kterou bezesporu tvoří řada Fender American Standard. Co tedy onen americký standard je? A jak je možné, že lze zakoupit dvě kytary Fender, které se budou lišit v tak podstatných vlastnostech, jako je materiál těla, menzura či počet pražců, a zároveň budou obě oprávněně používat název American Standard? V čem se onen americký standard opravdu liší od amerických standardů vyrobených v Mexiku, potažmo v Japonsku? Je to jen v nápisu „Made in ...“? Pro naše potřeby bude stačit srovnání Fender American Standard vyrobeného v USA a kytary vyrobené divizí v Mexiku. V tom případě je jasné, že odpověď zní ne.

Pokud by se ovšem člověk dožadoval konkrétních parametrů, příliš by nepochodil – a to ani ve světě internetu. Většina stránek, které nám vyhledávač nabídne, jsou pouze amatérské počiny, ve kterých autoři prezentují zvuk výše zmíněných modelů a navzájem je porovnávají. To je však většinou nedostačující, protože takový posudek je jednak podmíněn subjektivním vkusem, ale také herním projevem autora a v neposlední řadě i samotnou (ne)kvalitou záznamu. Na základě takových kritérií je pak těžké činit jakékoliv závěry. Ani na oficiálních stránkách Fender se toho moc nedozvíme. Jakkoliv jsme zahlceni parametry nejnovějších modelů, je poměrně těžké se v nich zorientovat a najít, který z nich je oním standardem. Jediné, co je poměrně užitečné, je aplikace, která pomáhá při identifikaci nástroje na základě zadání sériového čísla. V takovém případě však již většinou míváme kytaru doma a je tudíž poněkud pozdě.

 

Přesto alespoň nějaké konkrétní údaje, které mohou pomoci odlišit American Standard od jeho mexického jmenovce existují. Tyto údaje však nijak nepoukazují na to, že by mexický výrobek jakkoliv trpěl podřadnou kvalitou oproti svému americkému protějšku.

 

Americké Stratocastery v této třídě bývají většinou v provedení dvou až tříbarevný sunburst, případně butterscotch/translucent blonde. V případě úpravy blonde bývá tělo kytary vyrobeno z jasanu, sunburst je z olše. Zajímavé je i to, že tělo nástroje je u amerického výrobku zhotoveno vždy ze tří kusů, v případě mexického výrobku toto číslo kolísá.

 

Rozdíly najdeme i v samotném hardware na těle nástroje. V případě amerického výrobku je tremolo uchyceno na dvou šroubech, mexický nástroj jistí šroubů pět. Tremolo je u amerických výrobků vždy synchronní a vykazuje i další rozdíl, a to ve výšce a délce tremolo páky – americké Stratocastery ji mají pak výrazně delší a tím pádem i dále od těla nástroje. Co se týče ovládání hlasitosti a tónových clon - u mexického nástroje, stejně jako u amerického, je ovladač volume společný pro všechny tři snímače (u amerického nástroje v konfiguraci S-S-S), prostřední ovladač tone pak u obou modelů ovládá přítomnost výšek v signálu ze snímače v poloze u krku. Spodní ovladač tone pak u mexického Stratu reguluje prostřední snímač, kobylkový snímač pak není možné ovládat. U amerického modelu poté poslední ovladač reguluje výšky jak pro prostřední, tak pro kobylkový snímač, samozřejmě pokud elektronika není modifikována pomocí TBS (trebble-bass expander).

 

Jestliže se zaměříme na krk nástroje, nejmarkantnějším rozdílem je počet pražců – u amerického modelu je to vždy 22, u mexického či jiného pak 21. Konzervativní hráči dokonce uvádějí, že kytara s 21 pražci (tím pádem s odlišnou menzurou) nikdy nemůže znít jako pravý Stratocaster, ačkoli je pravdou, že prototypy Stratocasteru i jejich první výrobní řady měly pouze 21 pražců a vážily více než součastné modely Gibson Les Paul. Dřevěná část krku nástroje bývá zhotovena v USA a do Mexika se k montáži dováží, profil krku tedy bývá stejný, a to „modern C“. Ladící mechanika bývá stále odlišná, ne však do té míry, jako je odlišná kvalita provedení vodících šroubů či „stromečků“ na struny na hlavě nástroje – zde kvalita provedení u mexického výrobku výrazně pokulhává.

 

Co se týče snímačů, nejde sice o pravidlo, ale v případě mexických výrobků bývají často používány keramické snímače a polyuretanový lak, v případě amerických výrobků jde o klasické snímače a urethanový lak.

 

 

Na základě uvedených rozdílů lze sice usoudit, že americký výrobek je lepší, nicméně je také podstatně dražší. Mexický Stratocaster ovšem vůbec nezní špatně a dost svému kolegovi šlape na paty. Rozhodně jej nelze, spolu s kvalitou provedení, označit za nevyhovující. Snad lze ve světle uvedených faktů poukázat na to, že i u mexických Stratocasterů můžeme hledat kvalitu víceméně na úrovni Fender Stratocaster USA, a v žádném případě je není možné srovnávat s asijskou velkovýrobou produkující levné kopie osvědčených hudebních nástrojů. Na tomto místě je možná zajímavé zmínit, že koncem roku 2011 vyšla levnější, ale úspěšná série Modern Player, která zahrnovala nástroje vyrobené v Číně, a to vůbec poprvé s logem Fender!
 


Začátkem roku 2017 přichází na trh zcela nová série elektrických kytar Fender American Professional, která nahrazuje původní modely American Standard. Z oficiálních technických údajů je patrné, že se jedná o top modely vyráběné v kalifornské Coroně a rozdíly mezi nimi a mexickou produkcí jsou více než zřejmé. American Professional nejlépe definují změny v detailech: nový profil krku, pražců, inovované tremolo, nultý pražec z pravé kosti, svěží barvy a zejména kompletní elektronika – snímače Tim Shaw a Treble Bleed okruh, který zajistí, že při snížení hlasitosti výstupu vašich snímačů potenciometrem volume neztratíte žádné vysoké frekvence.


Změn je opravdu mnoho a pouze čas ukáže, zda-li si budoucí majitel kupuje pouze nový pocit či luxusní moderní nástroj převyšující konzervativnější Standard.

 

Muzar - tvůj nový komunitní hudební bazar

Muzar.cz logo

Inzeráty

Články

Muzar.cz logo
Aplikace se načítá ...