Články | Muzar - tvůj nový komunitní hudební bazar

Tony Salva o zrození KHDK Ghoul Screameru

main-image

V roce 2015 jsme s Kirkem Hammettem a Davidem Karonem plánovali výrobu nového pedálu.

Kirk měl jasnou vizi. Chtěl, aby jeho první KHDK signature pedál byl replikou jeho osobního, lehce modifikovaného Tubescreameru. Jedná se o kus, který Kirk používá prakticky po celou svou kariéru a je pro něj naprosto zásadní a nepostradatelnou součástí vybavení. První myšlenka tedy byla vyrobit zvukově přesnou kopii Kirkova TS-808 pedálu z roku 1979. I když se nám všem ten pedál líbí, nikdo se nechtěl spokojit jen s pouhou kopií a chtěli jsme z této myšlenky vyždímat maximum. 

 

Rozebrání na atomy

Můj plán byl udělat dokonalou repliku, pohrát si s výběrem každé jednotlivé součástky tak, aby výsledek byl co nejblíže pedálu, který mi Kirk poslal. Pak jsem přidal pět páčkových přepínačů, které modifikovaly zvuk v těch oblastech, kde jsem to považoval za přínosné a užitečné. Přibylo tedy pět switchů: pro basy, výšky, středy a dva switche pro tři různé úrovně komprese. Navrhl jsem, že Kirk s tímto rozpracovaným signature pedálem stráví nějaký čas a nastaví  přepínače tak, aby celek stoprocentně splňoval jeho představu ideálního Tubescreameru. Switche byly navrženy tak, aby v horní poloze byly jejich funkce deaktivovány. V nastavení „všechny switche nahoru“ to tedy byla zvukově dokonalá kopie Kirkova pedálu.

 

With a little help from my friends

Jak už jsem zmínil, bylo důležité, aby přidané switche na prototypu byly navrženy co nejužitečněji. Proto jsem požádal o pomoc kámoše, skvělýho kytaristu a zkušenýho producenta Miloše Dodo Doležala. Strávili jsme hodiny a hodiny v jeho studiu Hacienda testováním prototypu s různými kytarami a různými typy zesilovačů i porovnáváním s jinými pedály. Na konci tohohle procesu jsme získali něco fakt úžasnýho, pedál, který byl díky přepínačům tak univerzální, jako nic co jsme dosud vyzkoušeli.

 

Další krok: necháme rozhodnout Kirka

Plán byl takový, že Kirk zvolí svojí kombinaci přepínačů a já to podle něj zapojím „natvrdo“ ve finálním pedálu, který bude mít, stejně jako jeho předloha, pouze 3 potenciometry, Drive, Tone a Volume. Byl jsem připraven i na to, že zvolí nastavení „všechno nahoru“ což by odpovídalo jeho původnímu pedálu. V tom případě by to sice byla „jen“ replika, ale alespoň bych měl jistotu, že jsem pro věc udělal maximum a že výsledkem je skutečně Kirkův ideální pedál.

 

Kirkova překvapivá reakce

Nicméně, Kirkova reakce byla úplně jiná, než kdokoliv z nás očekával. Po nějakém čase stráveným s pedálem a tweakováním s přepínači řekl, že nechce měnit ….NIC! Jeho přesná slova byla: "Je to skvělý právě takhle, s těmi pěti přepínači. Každý ten přepínač tam má smysl. Je to jako vytvářet pokaždé svůj vlastní Screamer.“ Rozhodl, že každý kytarista si zaslouží stejné privilegium, jako se dostalo jemu: být vývojářem svého vlastního tónu. 

Přestože mě na začátku ani nenapadlo, že by ve výsledku měl náš Ghoul Screamer mít 5 přepínačů, nakonec to dává dokonalý smysl. Kytaristé by měli vědět, že s Ghoul Screamerem mají v ruce něco, co je běžně dostupné jen pro top umělce ve chvíli, kdy vzniká pedál přímo jim na míru. A nebo ve výběrovém custom shopu, kam si přijdou nechat vyrobit pedál podle jejich požadavků. My jsme tenhle luxus přibalili ke Ghoul Screameru a teď si ho můžete dopřát i vy.

Pedál ocenil i Musicradar!
Pedál ocenil i respektovaný Musicradar!

Pedál po uvedení na trh sbíral jedno ocenění za druhým a byl dokonce zvolen „nejlepším novým pedálem roku 2016“ časopisu Music Radar.

http://www.musicradar.com/news/guitars/the-18-best-new-guitar-effects-pedals-of-2016-645610

 

Po velkém úspěchu Ghoul Screameru jsme na závěr roku 2017 přichystali jeho menšího, ale trochu hustějšího bráchu: KHDK Ghoul Jr. O tom napíšu víc příště.

Oba pedály můžete vyzkoušet a zakoupit u distributorů KHDK prakticky na celém světě a samozřejmě i v ČR.

Např. zde u Music city: https://www.music-city.cz/khdk-ghoul-screamer-79954.html

 

Anglická verze článku: https://www.khdkelectronics.com/news/detail/the-birth-of-ghoul-screamer-building-kirk-hammett-s-signature-overdrive/

 

Pro Muzar.cz

 

Tony Salva

Salvation Audio/KHDK

CZ scéna očima Majkláče zakladatele Muzar.cz

main-image

Před třemi lety jsem pro bezva web o klubové scéně Itneverends.cz napsal svůj pohled na české poměry na tomto poli. Teď jsem se k němu zpětně proklikal, přečetl s odstupem znova a uvědomil si, že se povedlo tam dostat dost nadčasových myšlenek. Proto bych ho rád sdílel ještě jednou tady na Muzaru. Jednak lépe poznáš mě, autora Muzaru a zároveň ti to možná trochu otevře oči a pomůže na cestě za tvými cíli.

Majkláč

"S hudbou jsem začal asi v deseti, kdy jsem se na tajňačku přihlásil do hudební školy na flétničku k úžasnýmu panu Soukupovi, multiinstrumentalistovi, kterej měl kromě nekonečnýho talentu i obrovský srdce. V následujících pěti letech mě pomocí flétny, klarinetu a nakonec tahací harmoniky učil, že hudba není jen vášeň, radost a lék na blbou náladu i kdejakou nemoc, ale taky geniální nástroj, jak si zábavnou formou osvojit pracovitost, pokoru a zodpovědnost a naučit se být týmovym hráčem.

Na začátku střední, kdy mi už akordeon nepřišel dost cool a začala se ke mně dostávat muzika jako Soundgarden, Pearl Jam, Alice in Chains, ale i Metallica, jsem pocítil neodolatelný nutkání hrábnout do strun pořádně nahulený kytary. To byl taky moment, kdy jsem poprvé zaregistroval lokální příbramský kapely a můj názor na CZ/SK scénu získal první, zatím dost hrubý obrysy.

Od té doby už uběhlo dvacet let... Fuj, zní to děsivě a tak pamětnicky, když to takhle čtu. :) A za ty dvě dekády se toho moc, moc změnilo.

Budoval jsem svoji první kapelu v dobách, kdy ještě nebyly mobilní telefony ani internet. Nebyly ani e-shopy s hudebními nástroji ve slušné kvalitě za pár korun, a tak jsem si svůj první “booster” (krabičku zkreslující zvuk elektrický kytary) vyrobil s pomocí pájky sám z rozbitýho walkmana. Byl to teda spíš fuzz, než overdrive, ale já byl na vrcholu blaha. Tu chuť a vůli stát se kytaristou a mít kapelu nemohlo prostě nic zastavit.

Když jsem domlouval pro svoji kapelu první koncerty mimo náš okres, probíhala veškerá komunikace poštou a nahrávky jsme si posílali na kazetách. S každou kapelou jsme se pak stali kámoši. Obecně jsme tehdy všichni měli spoustu kamarádů. Vzpomínám, jak na naše koncerty v začátcích chodilo přes 200 našich vrstevníků a devadesát procent jsme jich v podstatě znali osobně. Chodili jsme spolu kecat o muzice na rockotéky a byli to naši spolužáci nebo kámoši z jinejch kapel, co nás pak přišli podpořit a zároveň omrknout, co nového si kdo z nás nakoupil za vybavení. Bez Facebooku, Instagramu, Twitteru a Tumblru jste prostě neměli šanci nic zjistit, dokud jste nezvedli zadek a nešli se někam podívat.

Na kapelu do klubu jsme šli obvykle pouze podle designu plakátu a popisku. Jakmile to byl pěknej temnej, graficky vymáklej poster s nápisem třeba MUTE DEAFNESS a u něj dodatek Rap/Crossover (Praha), nemohl jsem tam chybět. Mělo to v sobě takový zvláštní napětí. Skoro na každej koncert jsme šli “na blind” a jen přemýšleli, jak povedenej asi tentokrát bude. S kámošema na baru jsme pak večer probírali, jestli kapela stojí za to, nebo stojí za hovno. Neříkám to proto, že bych měl takovej záchvat nostalgie, ale abyste si mezi řádky přečetli, jak neskutečný možnosti dneska kapely a fanoušci vlastně mají. S masívním rozšířením internetu do většiny domácností a zavedením formátu MP3 se totiž všechno zatraceně posunulo.

Lidi se sobě vzdálili. Kapely taky. Neustálý facebookový poměřování toho, kdo má krásnější miminko, kdo byl na exotičtější dovolený nebo kdo má zaručeně nejvíc na hovno život, vneslo mnohem víc rivality nejen do sociálních sítí, ale přeneseně i do našich běžných dnů. Bez ostrejch loktů, určitý dávky sebestřednosti a trochy sobeckosti bylo ještě před nedávnem tak zatraceně těžký dosáhnout na svý sny, že to ustál jen málokdo. Kapely se naučily nadávat a hledat chyby všude kolem sebe. Ti hloupější se omezili na výkřiky typu: “kopírování zabíjí hudbu”, “lidi jsou dneska líný a radši seděj u Facebooku” nebo dokonce, a ten mám obzvlášť rád: “kdybychom byli z Prahy, tak už bychom byli slavní”. Ti chytřejší si pak po zjištění, jak to chodí za hranicema, aspoň rejpnuli do rozpočtů měst, ze kterých šlo, a asi i stále jde, na podporu klubové scény velký kulový.

Slyšeli jste ale někdy od svejch kámošů, co dali dohromady kapelu, slova jako: “měli bychom více zkoušet, měli bychom pro tento koncert vymyslet něco výjimečnýho, víme, že naše show zatím za moc nestojí, a tak chápem, že našim fans stačí sedět doma a lajkovat naše statusy na fb”? Já ne, a to se pohybuju na scéně dvacet let a jsem obklopenej stovkama kapel. Dlouhodobě se snažím podněcovat v kapelách sebereflexi a nastavovat jim zrcadlo, ale zatím jsem bohužel nepřišel na způsob, jak to udělat rychle a efektivně. Sám se pořád učím a každej rozhovor s kdejakým punkáčem je pro mě velkou školou. Můj cíl je, naučit se kapely třema až pěti větama přesměrovat z režimu “hledáme chyby kolem sebe” do módu “jdem kurva makat, ať jsme jednou velký! Jo a Justin Bieber je největší borec!”

Za tu dobu, co pracuju s kapelama, si vybavuju snad jen dvě, které začaly s pokorou, pracovitostí a hledáním chyb zásadně u sebe a s vědomím toho, čeho chtějí dosáhnout. Jsou to Charlie Straight, jejichž genezi jsem několik let prožíval zcela bezprostředně jako hudební producent jejich debutového alba a i nadále zpovzdálí jako jejich přítel, a pak Hentai Corporation, které na Bandzone dodnes zastupujeme, a jsme tudíž v neustálém kontaktu. Tuhle dvojici dnes začíná rozšiřovat talentované trio z Prahy vystupující pod názvem Doctor Victor. Ne náhodou jsou tahle tři jména právě ta, která patřila v posledních letech na klubové scéně k nejvíce skloňovaným. Čím jsou ale výjimeční? Proč právě jim se podařilo být žádanými na festivalech a mít plné kluby? Velmi pravděpodobně jste ten recept na úspěch už sami mnohokrát slyšeli ale přesto vám ho zopakuju.

Když těmto kapelám někdo tvrdil, že v Česku nemají s angličtinou šanci, zdvihly místo odpovědi významně prostředníček. Místo vysedávání v hospodě všichni trávili hodiny a hodiny ve zkušebně. Každou věc, kterou pustili mezi lidi, nejdřív desetkrát otočili v ruce s otázkou: “Je tohle dost šílený nebo kvalitní, nebo je to jen odvárek toho, co dokážem s největším možným úsilím vytvořit?” Neměli nikdy jeden vzor. Dokonce si mezi sebou v kapele často dali skoro přes hubu kvůli tomu, jestli je kvalitnější klasickej rok 60. let, nebo acid house remix posledních Daft Punk. Vždycky si hlídali, jak vypadaj. Na fotkách nebo při rozhovorech v TV ještě dvakrát tolik. Chápali, že skvělá hudba nestačí, že do tý mozaiky úspěchu potřebujou i marketing, kontakty, nástroje pro dobrý PR a zároveň naprosto oddaný fanoušky. Kapely se s nimi tedy často setkávaly a nikdy žádnýho povýšeně nevykoply. Jiný kapely nadávaj na Facebook, že jim odvádí fanoušky z koncertů. Tyhle tři se ho naučily používat ve svůj prospěch. Je to v podstatě úplně jednoduchý, a přesto se těmito pravidly řídí jen pár desítek kapel v zemi.

Jsem často porotcem ve vyhledávacích soutěžích a v každé se snažím zavést trend přímé konfrontace kapely s porotou. Hrozně rád jezdím po republice a naslouchám mladým kapelám. Nezajímá mě jen to, proč dělají hudbu a proč ji dělají právě tak, jak jsem měl možnost slyšet v rámci soutěžních vystoupení. Chci taky vědět, co si myslí, že je dostane dál, k čemu se upínají a jaký kroky se chystají podniknout, aby dosáhly na svý cíle. Bohužel je obvykle jejich posledním promyšleným krokem samotné přihlášení do soutěže. Vlastně si od toho nic moc konkrétního neslibují, jen tak nějak doufají, že to vyjde a že se pak stane něco zázračného, co z nich udělá světově známý kapely. Dodnes stále nechápou, že bez jasného záměru, jehož naplnění všichni členové absolutně uvěří a který si společně odkývají, se nikdy nic nestane.

Přes všechna ta skeptická slova se domnívám, že jsme se postupně dokodrcali do úžasný doby. Sleduju dnešní teenagers a těší mě, jak jsou už bez zábran, bez agrese, bez limitů a předsudků. Jak už vyrůstají v době, kdy je všechno možné a kdy žádná investovaná energie a talent nezůstane bez povšimnutí. Koukněte jen, kolik organizátorů vyhledávacích soutěží se snaží nějaký talent objevit. Nevěřte rejpalům, že všechny soutěže jsou jen o tom, jak podojit partnera a nechat zoufalý kapely prudit svých pár proto-fans na sociálních sítích. Osobně se s většinou z nich znám a jsou to až na výjimky stejní nadšenci jako já, co hudbě zasvětili život.

Děcka mají dnes tolik příležitostí začít dělat cokoliv. Nebuďme nasraní, že kdejaká mladá kapela zní jako stopadesátá kopírka Bring Me The Horizon a že zpěvák má nějaký divný přízvuk, ale podpořme je. Je supr, že si těch stovek možných aktivit vybrali právě založení kapely! Berte to jen jako začátek jejich cesty. Těžko někdo v patnácti udělá album jako David Bowie v sedmdesáti (eh, teď jsem mu asi přidal). Ta cesta má pro každýho jinou délku. Pokud někdo má talent bejt dalším Davidem Kollerem nebo Danem Bártou, dojde tam, i kdyby měl nejprve projít pěti revivaly Kabátu.

Já osobně mám obrovskej respekt i k mainstreamovejm kapelám. Nikdy jsem nepřistoupil na předpoklad zarputilosti vůči čemukoliv, co odvysílá Evropa 2, a to zejména kvůli tomu, že hodně těch umělců znám osobně a vím, že jsou to dobrý lidi. Přál bych vám sledovat, jaký nadpozemský úsilí, práci a energii narvali do toho, aby se až do playlistu E2 dostali. Když pak někde stojím u baru a od pohledu ortodoxní metalista už značně pod obraz, co utápí svůj neúspěch v chlastu, za mnou přijde a začne vykládat, jaký jsou Mandrage sračky, Nightwork že je největší blitka a že český rádia jsou podplacený a dramaturgové kreténi, co hudbě nerozuměj, a že uteče z Česka do jiný země, přemýšlím, jakými pár výroky a otázkami bych mu mohl rychle otevřít oči. Neberte to tak, že bych se chtěl zastávat hudebních kvalit Nightwork, ale tyvole... Chápete, že vyprodali O2 arénu? Parta mladejch kluků, co měla sen jednou udělat halu? Neříkám to sarkasticky, říkám to s velikým obdivem. Věřím, že většinu z vás by zatraceně zajímalo, jak to dokázali. Co to obnášelo, kolik to stálo, kdo navrhl stagedesign a jak se vlastně taková hala zvučí? A kolik to ve skutečnosti hodilo jednotlivým členům kapely? Jenže mnohým z vás by stud nedovolil před kámošema o takových věcech vůbec mluvit, a tak zřejmě jen tupě přikývnete na výrok, že Nightwork je to nejhorší, co v Česku kdy vzniklo. Co kdybyste místo toho napsali manažerovi Nightwork, že, ač nejste fanoušek hudby, co dělaj, chtěli byste mu dát pár otázek, jejichž zodpovězení by mohlo vaší kapele pomoct dostat se o krok dál. Dokážete si to vůbec představit?

Byl jsem se před nedávnem podívat na koncertu tří internetových fenoménů s cílovou skupinou 12 - 18 let, tedy trojlístek Adam Mišík, Voxel a Johny Machette. Tohle je absolutní mainstream. Žádná komunita, žádný velký názorový pojítko, žádný výrazný symboly ani soudržnost fanoušků. Přestože Johny je hiphoper, Adam česká verze Justina Biebera a Voxel něco jak trochu odlehčenější Tomáš Klus, příchozí teens fandili všem bez rozdílu a zpívali YouTube hity všech tří umělců, jak kdyby šlo o jedinou kapelu. Ten koncert pro mě byl tak poučnej a tak plnej naděje, v jak skvělý době dnešní mladý vyrůstaj, že jsem odcházel úplně vysmátej a klidnej.

Věřím, že v následujících letech budou mladí stále více otevření všemu, co je dokáže jakkoliv pobavit nebo zaujmout, že nebudou řešit žánrové rozdíly a že vstanou i od toho kapelami proklínanýho Facebooku. Pouze však, pokud tu budou nadupaný, originální a skvěle zahraný shows, který fanoušci prostě budou chtít vidět. Tomáš Klus dokázal, že takovou show lze udělat jen ve dvou lidech i na hlavní scéně velkejch fesťáků, takže argumenty o zazobanejch rodičích, sponzorech a úplatcích všemi směry rovnou zpátky spolkněte (to bylo jen hrstce z vás ;)).

Tak si říkám, že na závěr tohoto monstrózního elaborátu bych konečně mohl napsat, co si tedy o té naší CZ/SK scéně myslím a dostát tak závazku držet se původního zadání. Věřim, že naše scéna, stejně jako jakákoliv jiná, je ke všem úplně spravedlivá. Ti, kteří dokážou namíchat vyvážený mix talentu, vizuální prezentace, divokejch koncertů, instrumentální preciznosti a zároveň zdařilýho PR a trochy obchodní ducha, nemůžou zůstat utajeni a půjdou rychle nahoru. Na to je tu až příliš mnoho hladových čmuchalů (anglicky “talent scoutů”). Ti, kteří svoji energii investují do genocidy svých mozkových buněk a upínají se k negativním myšlenkám o tom, v jak špatném světě žijí, si takový svět kolem sebe vytvoří a taky v něm frustrovaný zhebnou.

Hledejte ve všem to dobrý... I když se to nezdá, vždycky tam něco je. Na každý kapele kolem vás je vždycky co pochválit a ocenit. Serte na kritiku, od toho jsou tu povýšený poloprofesionální porotci soutěží kapel jako třeba já, kteří si tu cestu prošli už s několika kapelama a mají tak určitej nadhled. Stýkejte se s lokálníma kapelama, povídejte si spolu, učte se od sebe, podnikejte společný akce. Nezapomeňte, že každá podpora jiný kapely se vám vždy vrátí. Ale bacha, funguje to i obráceně! Pokud právě kritizujete nebo pomlouváte jinou kapelu, pravděpodobně to ve stejnou chvíli na jiném místě dělá někdo vám.

A na úplný závěr si, prosím, uvědomte jednu věc. Každý muzikant má úplně jiný motiv, proč dělá to, co dělá, a každý fanoušek stejně tak. Proto nikdy neposuzujte ani jednu stranu podle sebe a dřív, než nějakýho snaživýho hudebníka posměšně odpískáte, zeptejte se ho: “Hele, a proč ty jsi vlastně založil tu kapelu?” Možná vás odpověď překvapí a uvědomíte si, jak hloupí jste byli, když jste mu chtěli začít vyčítat, že jejich poslední deska nemá dostatečně americkej zvuk. Možná se dokonce dozvíte něco, co vám samotným změní život."

Tonewoods Základní kytarová dřeva

main-image

“Je mi jasný, jak dřevo přenáší zvuk u akustický kytary, ale na elektrický přece struny jenom indukují elektrický napětí oscilací v magnetickém poli snímače”

říká mi onehdá jeden kamarád. V tu chvíli mi došlo, že vlastně sám dost dobře netuším, co tam hraje jakou roli. Jasně, mám vyzkoušené, že např. kytary s javorovým hmatníkem mají jasnější zvuk a prskavější attack než kytary s hmátníkem palisandrovým, ale dotaz mého kámoše ve mě probudil zvědavost a začal jsem se o problematiku tonewoods (anglický výraz pro kytarové dřevo; tone = tón, wood = dřevo) víc zajímat a nakonec jsem odpověď dostal. Tedy vlastně dvě a ke všemu tak trochu protichůdné.

Na základě tonewoods se vede taková celosvětová “náboženská” válka. V jednom táboře stojí skupina nevěřících, podle kterých je zvuk kytary ovlivněn hlavně snímači a strunami, kdežto v druhém jsou ti, kteří jednoduše věří, že použité dřevo přímo ovlivňuje výsledný tón. Osobně jsem došel k závěru, že se nemůžu přiklonit ani na jednu stranu. Použité struny, snímače a nepochybně také hardware mají obrovský vliv na zvuk nástroje a při správné kombinaci těchto prvků lze dosáhnout požadovaného zvuku (téměř!) u jakékoli kytary. Každý z muzikantů ale určitě potvrdí, že až v rukou nástroj ožívá a jen výjmečně se najdou dva stejné kusy jinak identické kytary, které hrají stejně.

Tenhle článek píšu hlavně jako vodítko, které tě nasměruje k výběru nástroje s vlastnostmi, které ti budou co nejlíp vyhovovat. Rozhodně je lepší vědět co od jakého dřeva očekávat, než se později pokoušet zvuk úplně předělat pomocí laborování se snímači, strunami a elektronikou.

 

Jasan (ang. Ash)

Existuje ve dvou formách podle místa původu a každá má trochu jiné vlastnosti. Žádanější verzí je Bahenní jasan (Swamp Ash/Southern Soft Ash) rostoucí v mokřadech a bažinách jižní části Severní Ameriky, ze kterého byly vyráběny klasické Fendery z 50. let. Je to velmi lehké světlé dřevo s vyváženým tónem. Jeho zřetelná textura a krémová barva z něj dělájí skvělou volbu pro průhlednou povrchovou úpravu.

Druhá varianta jasanu (Northern Hard Ash) rostoucí na severu v sušších částech Sev. Ameriky je o poznání těžší a tvrdší, což se pozitivně podepisuje na sustainu. Má také o poznání jasnéjší tón.

 

Olše (ang. Alder)

Stejně jako jasan je olše spojována se značkou Fender, u které bývala využívána k výrobě jejich klasických nástrojů na konci 50. a na začátku 60. let. Je to středně těžké dřevo se silným, čistým zvukem, masitými středy a exceletními basy. Výšky jsou jasně čitelné a olše nabízí i poměrně dlouhý sustain. Jeho přírodní barva není nutně neatraktivní, ale také není nějak výrazně zajímavá, proto je často volena neprůhledná povrchová úprava. Ne nadarmo patří olše mezi dřeva často využívaná pro těla elektrických baskytar.

 

Lípa (ang. Basswood)

Přestože je cenově dostupná, a proto je nejčastěji spojována s kytarami střední třídy a low-endem, jedná se o kvalitní dřevo podle jakýchkoli standardů a byl vyroben nespočet high-end kusů právě z lípy. Je lehká a poměrně měkká, ale má vyvážený spíš středový zvuk.

 

Mahagon (ang. Mahogany)

Mahagon se těží hlavně v Africe a Střední Americe a mezi nejznámějšími modely kytar z něj vyrobených (a to včetně krků) jsou např. Gibson Les Paul Jr., Les Paul Special a SG, ale i mnoho dalších výrobců si jej v průběhu let vybralo ke konstrukci kytar s plným i dutým tělem. Je to středně těžké dřevo s teplým, měkkým a dobře vyváženým zvukem. 

 

Ořech (ang. Walnut)

Tmavé a velmi těžké dřevo podobných vlastností jako mahagon, ale je tvrdší (=jasnější tón) a texturu má podobnou jasanu. Právě díky tomu má kousavý attack a pevné basy ale s uhlazenými středy, které jsou vlastní mahagonu.

 

Javor (ang. Maple)

Javor je pevné, tvrdé a těžké dřevo rostoucí hlavně na severu USA a v Kanadě. Má jasný konkrétní tón s pevným spodkem. Světlá barva a velmi jemná textura nemusí vypadat vždy úplně nejzajímavěji, ale najde se i pár kousků s nádherným vzorem, který skvěle vyniká např. pod průhledným sunburstem (svkělým příkladem jsou modely Gibson Les Paul z konce 50. let). Javor je také nejpoužívanějším dřevem pro výrobu krků a to ať už samostatně, nebo v kombinaci s hmatníkem z jiného dřeva. Zde se nejčastěji setkáš s tmavým palisandrem. Při použití na krku i na hmatníku dodává javor úderný attack a jasnost celkovému tónu.

 

Palisanr (ang. Rosewood) 

 

Velmi drahé a tvrdé dřevo, které bylo 2. ledna 2016 zapsáno na seznam ohrožených druhů dřevin (CITES) a transport nástrojů vyrobených z tohoto dřeva spadá pod přísnou regulaci. Nejčastěji je používán na hmatníky a na luby u akustických kytar. Zvažuješ-li koupi nástroje s palisandrem, neváhej moc dlouho. Na tělo el. kytar prakticky využíván není, ale výjimkou je např. Fender Telecaster vyráběný cca mezi lety 1969-1972, na kterého hrál George Harrison.

 

Pau Ferro

Jedná se o dřevo velmi podobných vlastností jako má palisandr, ale je lehčí a o něco tvrdší, proto jej také Fender zvolil jako náhradu za palisandr na hmatnících svých kytar.

 

Cocobolo

 

Také dřevo podobných vlastností jako palisandr, ale s jinou barvou a texturou a jasnějším tónem.

 

Eben (ang. Ebony)

Využíván hlavně na hmatníky a oproti těm palisandrovým nabízí více jasný, definovaný tón, protože je to velice tvrdé a trvanlivé dřevo.

Rozdělení podle teploty zvuku

 

Zvuk kytary je velmi subjektivní věc. Samozřejmě zde neplatí žádná pravidla a zcela jistě se nedá označit zvuk javorového telecastera za obecně lepší, než mahagonového les paula. Je ale vždy dobré si rozšířit obzory a když už jdu do obchodu vybírat novou kytaru, měl bych mít aspoň základní povědomí o tom, kterému modelu má smysl se úplně vyhnout a na který se naopak více zaměřit. I pro prodavače v hudebninách bude snažší se ti trefit do vkusu, pokud budeš vědět, že chceš např. tělo z tvrdého dřeva a krk, který rozjasní tón. Průběžně se zajímej o to, z jakého dřeva je vyrobena každá kytara, která se ti dostane do ruky, jaký je na ní hardware a struny a zapamatuj si její zvuk i pocit z ní. Jen tak a následným porovnáváním pochopíš, jak které dřevo si rozumí s tvýma rukama, zní krásně konkrétně tvým uším a co od něj můžeš očekávat.

 

Jak se měří Standard v USA a v Mexiku

main-image

 

Když se řekne elektrická kytara, nezáleží příliš mnoho na tom, jste-li hudebním znalcem či přímo muzikantem, anebo laikem, který kytaru nikdy neměl v ruce. Jen málokdo si totiž po vyslovení těchto dvou slov vybaví něco jiného než nezaměnitelnou siluetu Fender Stratocaster, případně tvary jeho o něco málo staršího bratra Fender Telecaster. Když Leo Fender po druhé světové válce obě kytary uvedl na trh, těžko mohl očekávat, že se z jeho koncepce a designu stane kytarový kánon, který přes větší či menší, po desetiletí se táhnoucí úsilí o jeho kopírování a napodobování, nebyl a zřejmě ani nebude překonán. Vstupem Stratocasteru na hudební scénu se vlastně definovala elektrická kytara, ale zároveň se také v určitém smyslu vyčerpala, jakoby vyslovila, čím vším jakožto hudební nástroj může být...

 

Jednotlivým aktérům zápasu, odehrávajícího se uvnitř hudebního průmyslu tak od začátku nezbývalo nic jiného, než se utkávat na bojišti vytvořeném Leo Fenderem, a to jeho vlastními zbraněmi. Od začátku tedy nešlo o to být nový a výjimečný, z tohoto privilegia těžila pouze značka Fender. Naopak, měřítkem úspěchu se de facto stala míra, do které se podařilo Fenderův nástroj napodobit - nikdy však překonat. To pochopil i sám Fender, který začal kopírovat sebe samotného - ať již prostřednictvím nejrůznějších Reissue či Custom modelů, anebo založením značky Squire, která v současnosti produkuje větší obrat než samotný Fender.

 

Pokud bychom chtěli najít to, co dělá Fender jedinečným originálem, a co jej odlišuje nikoliv od jeho napodobenin a kopií, ale také od ostatních levnějších Fender modelů, musíme patrát po Fenderově vlajkové lodi, kterou bezesporu tvoří řada Fender American Standard. Co tedy onen americký standard je? A jak je možné, že lze zakoupit dvě kytary Fender, které se budou lišit v tak podstatných vlastnostech, jako je materiál těla, menzura či počet pražců, a zároveň budou obě oprávněně používat název American Standard? V čem se onen americký standard opravdu liší od amerických standardů vyrobených v Mexiku, potažmo v Japonsku? Je to jen v nápisu „Made in ...“? Pro naše potřeby bude stačit srovnání Fender American Standard vyrobeného v USA a kytary vyrobené divizí v Mexiku. V tom případě je jasné, že odpověď zní ne.

Pokud by se ovšem člověk dožadoval konkrétních parametrů, příliš by nepochodil – a to ani ve světě internetu. Většina stránek, které nám vyhledávač nabídne, jsou pouze amatérské počiny, ve kterých autoři prezentují zvuk výše zmíněných modelů a navzájem je porovnávají. To je však většinou nedostačující, protože takový posudek je jednak podmíněn subjektivním vkusem, ale také herním projevem autora a v neposlední řadě i samotnou (ne)kvalitou záznamu. Na základě takových kritérií je pak těžké činit jakékoliv závěry. Ani na oficiálních stránkách Fender se toho moc nedozvíme. Jakkoliv jsme zahlceni parametry nejnovějších modelů, je poměrně těžké se v nich zorientovat a najít, který z nich je oním standardem. Jediné, co je poměrně užitečné, je aplikace, která pomáhá při identifikaci nástroje na základě zadání sériového čísla. V takovém případě však již většinou míváme kytaru doma a je tudíž poněkud pozdě.

 

Přesto alespoň nějaké konkrétní údaje, které mohou pomoci odlišit American Standard od jeho mexického jmenovce existují. Tyto údaje však nijak nepoukazují na to, že by mexický výrobek jakkoliv trpěl podřadnou kvalitou oproti svému americkému protějšku.

 

Americké Stratocastery v této třídě bývají většinou v provedení dvou až tříbarevný sunburst, případně butterscotch/translucent blonde. V případě úpravy blonde bývá tělo kytary vyrobeno z jasanu, sunburst je z olše. Zajímavé je i to, že tělo nástroje je u amerického výrobku zhotoveno vždy ze tří kusů, v případě mexického výrobku toto číslo kolísá.

 

Rozdíly najdeme i v samotném hardware na těle nástroje. V případě amerického výrobku je tremolo uchyceno na dvou šroubech, mexický nástroj jistí šroubů pět. Tremolo je u amerických výrobků vždy synchronní a vykazuje i další rozdíl, a to ve výšce a délce tremolo páky – americké Stratocastery ji mají pak výrazně delší a tím pádem i dále od těla nástroje. Co se týče ovládání hlasitosti a tónových clon - u mexického nástroje, stejně jako u amerického, je ovladač volume společný pro všechny tři snímače (u amerického nástroje v konfiguraci S-S-S), prostřední ovladač tone pak u obou modelů ovládá přítomnost výšek v signálu ze snímače v poloze u krku. Spodní ovladač tone pak u mexického Stratu reguluje prostřední snímač, kobylkový snímač pak není možné ovládat. U amerického modelu poté poslední ovladač reguluje výšky jak pro prostřední, tak pro kobylkový snímač, samozřejmě pokud elektronika není modifikována pomocí TBS (trebble-bass expander).

 

Jestliže se zaměříme na krk nástroje, nejmarkantnějším rozdílem je počet pražců – u amerického modelu je to vždy 22, u mexického či jiného pak 21. Konzervativní hráči dokonce uvádějí, že kytara s 21 pražci (tím pádem s odlišnou menzurou) nikdy nemůže znít jako pravý Stratocaster, ačkoli je pravdou, že prototypy Stratocasteru i jejich první výrobní řady měly pouze 21 pražců a vážily více než součastné modely Gibson Les Paul. Dřevěná část krku nástroje bývá zhotovena v USA a do Mexika se k montáži dováží, profil krku tedy bývá stejný, a to „modern C“. Ladící mechanika bývá stále odlišná, ne však do té míry, jako je odlišná kvalita provedení vodících šroubů či „stromečků“ na struny na hlavě nástroje – zde kvalita provedení u mexického výrobku výrazně pokulhává.

 

Co se týče snímačů, nejde sice o pravidlo, ale v případě mexických výrobků bývají často používány keramické snímače a polyuretanový lak, v případě amerických výrobků jde o klasické snímače a urethanový lak.

 

 

Na základě uvedených rozdílů lze sice usoudit, že americký výrobek je lepší, nicméně je také podstatně dražší. Mexický Stratocaster ovšem vůbec nezní špatně a dost svému kolegovi šlape na paty. Rozhodně jej nelze, spolu s kvalitou provedení, označit za nevyhovující. Snad lze ve světle uvedených faktů poukázat na to, že i u mexických Stratocasterů můžeme hledat kvalitu víceméně na úrovni Fender Stratocaster USA, a v žádném případě je není možné srovnávat s asijskou velkovýrobou produkující levné kopie osvědčených hudebních nástrojů. Na tomto místě je možná zajímavé zmínit, že koncem roku 2011 vyšla levnější, ale úspěšná série Modern Player, která zahrnovala nástroje vyrobené v Číně, a to vůbec poprvé s logem Fender!
 


Začátkem roku 2017 přichází na trh zcela nová série elektrických kytar Fender American Professional, která nahrazuje původní modely American Standard. Z oficiálních technických údajů je patrné, že se jedná o top modely vyráběné v kalifornské Coroně a rozdíly mezi nimi a mexickou produkcí jsou více než zřejmé. American Professional nejlépe definují změny v detailech: nový profil krku, pražců, inovované tremolo, nultý pražec z pravé kosti, svěží barvy a zejména kompletní elektronika – snímače Tim Shaw a Treble Bleed okruh, který zajistí, že při snížení hlasitosti výstupu vašich snímačů potenciometrem volume neztratíte žádné vysoké frekvence.


Změn je opravdu mnoho a pouze čas ukáže, zda-li si budoucí majitel kupuje pouze nový pocit či luxusní moderní nástroj převyšující konzervativnější Standard.

 

Muzar - tvůj nový komunitní hudební bazar

Muzar.cz logo

Inzeráty

Články

Muzar.cz logo
Aplikace se načítá ...